(ČB 11/2021) Vědomí konečnosti života pomáhá člověku v tom, aby žil lépe. Žalmista zpívá: „On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach… Avšak Hospodinovo milosrdenství je od věků až na věky…“ (Ž 103,14–17a)

Ještě za svého života Abraham řešil své majetkové poměry tak, aby mezi jeho dětmi nebyly zbytečné rozpory (Gn 25,6). Izák chtěl před smrtí požehnat svému prvorozenému synu (Gn 27,1). Jákob před smrtí udělil příkazy svým synům (Gn 49,33). Josef si přál, aby jeho ostatky vynesli z Egypta a pochovali ho v rodné zemi (Gn 50,25). Mojžíš viděl zaslíbenou zemi, ale nemohl do ní vejít. (srv. Žd 11,13–14) Dobře víme, že náš život je jako fragment, že všechno nestihneme a mnohé zůstane nedořečeno, zároveň věříme, že Hospodin dokoná za nás (Ž 138,8).

Když se Jób dozví o smrti svých dětí a tuší asi i svou vlastní smrt, říká: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ (Jb 1,21) Když sám zažívá velké utrpení a je opuštěn od všech blízkých, vyslovuje asi nejmasivnější vyznání: „Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí…“ (Jb 19,25–27a)
David jako žalmista vyznává: „Jak bych nevěřil, že budu hledět na Hospodinovu dobrotivost v zemi živých.“ (Ž 27,13) Měl hořkou zkušenost smrti dětí – miminka i syna, který se postavil proti němu, i svého nejbližšího přítele Jonatana, ale na konci života zpíval o Hospodinu, že jen on je jeho veškeré blaho a spása (2S 23,5). Syna Šalamouna povzbudil k odvaze a kladl mu na srdce, aby se držel Hospodina.

Ježíšův modlitební zápas před smrtí lemují žalmy: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46; Ž 22,1) – „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ (Lk 23,46; Ž 31,6) Kromě modliteb propojil svou matku s milovaným učedníkem, řekl si o pití a také řekl přítomným, že už se blíží konec. S modlitbou na rtech odpustil svým nepřátelům: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (Lk 23,34) Člověku, který umíral vedle něho, řekl s jistotou: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lk 23,43)

Chtěl bych povzbudit ty, kteří jsou na sklonku života, aby se nestyděli se svými dětmi a blízkými mluvit o Bohu. A nás všechny, abychom sepsali (i jakoby předčasně) své pořízení, poslední vůli či závěť. Pozůstalým to nesmírně ulehčí situaci, protože jsou rádi, že mohou splnit přání zesnulého, a obvykle je respektují snáz než vůli někoho jiného z pozůstalých. Je dobré se vyjádřit k tomu, zda chci být resuscitován či držen při životě na přístrojích (v jaké situaci a v jakém věku ano, či ne), jak se má naložit s mými ostatky a jak si přeji, aby se se mnou druzí rozloučili. Velmi apeluji na to, aby nikdo svým blízkým nezakazoval vypravit pohřeb.

Víra nás vede k vděčnosti, k odpuštění, usmíření a rozloučení i k tomu, abychom odložili zbytečnou hrdost a učili se pokoře a odevzdání. Smrt nejen bere, ale i dává: Pomůže v sebepoznání, pomůže objevit lidskost a vzájemnost i netušenou sílu a důvěru.

Náš život je jedinečný, proto se jistě nepropadne do lhostejné nicoty, ale bude před Boží tváří nějak zhodnocen. Zároveň věřím, že to bude setkání s větší láskou, než si dovedu představit.

Daniel Heller