(ČB 10/2021) Jákob řekl otci: „Já jsem Ezau, tvůj prvorozený!“ (Gn 27,19)

Ta největší dramata se odehrávají často ve vztazích s nejbližšími. Otec a dva synové, Izák a jeho dvojčata Jákob a Ezau. Není důležité, který z chlapců je starší. Důležité je, že jeden se cítí nemilován, druhý podveden, matka protěžuje jednoho a otec druhého. V příběhu o ukradeném požehnání přímo trneme nad tím, jak si dokážou děti a rodiče navzájem ubližovat. Říkám záměrně „navzájem“, byť v příběhu je na jedné straně slepý starý otec a na straně druhé syn, který zneužívá otcovy nemohoucnosti. Jenže vztahy nejsou černobílé a Bible je tak ani nepředkládá.

V tradici zatracovaný Ezau kupříkladu miluje svého otce. Je to nakonec on, kdo se o něj ve stáří stará, a jsou to Ezauovi potomci, kteří první dosáhnou vyšší civilizační úrovně (Gn 36,31). Dle Mojžíšova zákona musí ostatně Izrael v Ezauově rodu vždy vidět ponejprv svého bratra a nikoli nepřítele (Dt 23,8). Ezau vzbuzuje soucit. Před otcem pláče. „Pro mne už požehnání nemáš, otče?“ ptá se, a my s jeho otázkou empaticky souzníme. Je hluboce zasažen bratrovou zradou, přesto mu později velkoryse odpustí.
Izák miloval oba své syny, ale tíhl k Ezauovi. Nebylo to tím, že právě Ezau naplnil jeho ambice a skryté touhy? Tam, kde byl za svého života Izák smířlivý, ba bázlivý a ustupující, byl by Ezau rozhodný a tvrdý. Zatímco Izák trávil čas nejraději doma, neposedný Ezau poznával svět. Ezau je přesně ten syn, jemuž se svěřuje rodinný obchod i majetek. Nikde to nevynikne tak, jako při pozdějším setkání Ezaua s Jákobem. Jákob je na útěku před svým tchánem, aby se, pln obav, setkal se svým bratrem. Prchá z území jednoho na území druhého a bez kousku vlastní půdy může přemítat nad tím, kam to jeho bratr Ezau dotáhl. A tak se starý, slepý a neprůbojný Izák celkem logicky vidí ve zdravém, úspěšném a milujícím synu Ezauovi. Takového syna by chtěl každý otec.

O Izákovi víme, že se procházíval po poli a povídal si s Bohem. Izák je tichým pokračováním tradice, je nositel víry svého tatínka Abrahama. Ale tam, kde tichý Izák meditoval a upíral své oči vzhůru, vidí Ezau jen svět kolem a příležitost k lovu. Izák žije pro posvátno, Ezau prodá Boha za mísu čočovice. Ezau je báječný syn, není ale dokonalý. Je úspěšný v tomto světě, ale nikoli u Boha, Ezaua Hospodin nijak zvlášť nezajímá. Nepřehlédl tohle Izák?

Jákob touží být na Ezauově místě. A při té své touze po otcově uznání a Ezauově úspěchu udělá mnoho přešlapů. A nakonec, tak trochu neúmyslně, zakopne i o Pánaboha. O rodinnou tradici víry. Tam, kde Izák mluvil s Hospodinem ve dne, mluví s ním Jákob v noci. Ale mluví s Bohem, zápasí s ním a stává se Izraelem.
V příběhu je mnoho poučného, neb nejlépe se učíme z pochybení. Měl snad Izák méně milovat Ezaua? Nikoliv. Možná se měl jen lépe dívat. A měl asi i více mluvit, a to nejenom s Bohem, ale i se svými syny o Bohu. Izák je první „přeživší“ (měl být obětován), přesto mlčí o své víře, o síle věřit navzdory tvrdé zkušenosti. Mlčením Izákovým se lze poučit, nemáme se jím ale trápit. Máme se radovat z lásky a zájmu svých dětí, jako se Bůh raduje ze zájmu a lásky těch svých. A máme doufat a něco pro to dělat, aby i naše děti k Bohu patřily, i když tu už nebudeme.

Lukáš Pešout