(ČB 9/2021) „Dlouhá přítomnost“ je termín, který prosazoval ve svých poválečných přednáškách, v temných časech komunistických padesátých let evangelický filosof J. B. Kozák. Myslel tím výsadu člověka nepodléhat okamžiku, čerpat z širokých kontextů a z vědomí dlouhodobého vývoje. Jedná se o klíčovou lidskou výsadu.

Dejme tomu, že zrovna zažívám rány osudu: Nějaké osobní nezdary, do toho trápivá nemoc, v čele státu navíc mizerní vládci, celá společnost je rozhádaná, blíží se klimatická katastrofa; prostě kam se podíváš, všude temno. Žít v takové přítomnosti je na těžkou depresi.

Jako člověk patřící k určité kultuře, která se po tisíciletí vyvíjí, mám ovšem privilegium širšího rozhledu. Vím, že nejsem na světě první, kdo něčemu obdobnému čelí; vím také, že mnozí předkové zanechali o svých zápasech s osudem pozoruhodná svědectví. Jak nepřízni osudu čelil třeba Masaryk, nebo Beethoven nebo takový apoštol Pavel? Najednou lze srovnávat, čerpat posilu a inspiraci, odvahu jít dál. Vždyť kolik osvobozující víry je v jejich svědectvích!

Má to ovšem jednu podmínku: do té míry znát dílo Masaryka, Beethovena či Pavla (laskavý čtenář nechť si klidně dosadí jiná, sobě bližší jména), aby mě v mé přítomnosti mohla oslovit. Musím je do své přítomnosti vtáhnout, rozšířit o daleké horizonty, učinit z něj „dlouhou přítomnost“.

Jsme toho v 21. století ještě schopni? Obávám se, že čím dál méně; narážíme na jisté bariéry, námi samými vypěstované a zbytnělé.

Výrazně se dnes totiž orientujeme na osobní benefity: U všeho, co zrovna děláme, vyžadujeme nějaké potvrzení, že se nám vynakládaná energie vyplácí. Nehledejme za tím hned touhu po penězích, moci či slávě. I pouhý „dobrý pocit“, který naši činnost provází, může být takovým benefitem. V tom, co za osobní benefity považujeme, panuje velká pestrost, nějaké naši činnost každopádně provázet musí. Když se nedostavují, naše sebedůvěra trpí.

Příčin to má asi vícero: snad odvěkou lidskou sebestřednost, dnes navíc mohutně podporovanou na široké frontě od reklamy až po psychologické příručky. Vliv může mít i nejistota z nepřehledného množství možností, kterým jsme vystaveni.

Pro naše téma jsou ovšem spíše než příčiny důležité důsledky: orientace na rychlé osobní benefity se totiž vylučuje se schopností žít v „dlouhé přítomnosti“.

Ta od člověka žádá jistou vůli vzdělávat se. Nikoliv hlavně fakticko-historicky, jak se možná na první pohled zdá. Především musíme porozumět jazyku, ve kterém k nám velké výkony minulosti promlouvají. To nejde hned a je to náročnější než si opatřit související historická fakta, dnes ostatně snadno dostupná.
Byl zmíněn Masaryk, který psal česky a pro Čechy, tudíž by se nám mohl zdát blízký. I on však promlouvá způsobem, který dávno není dnešní. Snažit se mu pořádně porozumět vyžaduje – s trochou nadsázky řečeno – podobnou námahu jako pořádně se naučit cizí jazyk, do kterého člověk musí jakoby vrůstat. Teprve pak má z čeho čerpat.

Proto je pro nás stále těžší pochopit, k čemu je nám podílet se na takových činnostech, jakou jsou třeba biblické hodiny či duchovní rozhovory, zejména když máme za sebou křest, biřmování či konfirmaci (ano, i tyto zásadní obřady mohou být vnímány jako svého druhu „benefity“). „Co z toho mám, co mi to přinese?“, táže se dnešní člověk a radši se přihlásí na kurz, kde mu kouč poradí jak lépe pracovat s mentálními energiemi a dosahovat větší životní výkonnosti.

Inu, mohlo by ti to časem přinést hlubší zakotvení, člověče. A také radost z bratrství napříč věky. Ono není vůbec marné důvěrněji rozumět třeba tomu apoštolu Pavlovi, když se nám podaří k němu proniknout.

Rozhodnout se k tomu a pokoušet se o to ovšem vyžaduje vzpouru – vzpouru proti duchu doby. Jsme jí ještě schopni?

Adam Šůra, foto: pexels.cz