(ČB 9/2021) YMCA Braník je dost úzce propojena s branickým evangelickým sborem a účast faráře na akcích YMCA je vítána. Sluší se poznamenat, že to tak nebylo vždy a když v osmdesátých letech okolo Aleše a Marty Drápalových tábory začínaly, nesetkaly se u mého předchůdce s valnou podporou, spíše naopak. Snad ale také i proto ode mne nikdo neočekává, že bych v jejich organizaci měl převzít nějakou zásadní úlohu.

Předně – nejsem hlavní vedoucí. Šťasten jsem zjistil, že rozhodně nemusím opakovat strmilovskou zkušenost, že drtivá část příprav ležela na mně. K řešení těch vysloveně technických věcí (přihlášky, výroba plakátu, finance, vaření, zdravotník…) se nedostávám ani okrajově a nikdo to ani neočekává. Samotnou náplň „Malého tábora“ (14 dní pro cca 35 dětí 5–10 let) připravuje tým lidí, který se jen tu a tam sejde jako celek. Častěji probíhá v cca tříčlenných skupinkách, které samostatně připravují duchovní i herní náplň. Jedním z členů těchto skupinek jsem pak já. Ve skupince připravující duchovní program má můj hlas pochopitelně výraznější váhu než ve skupince herní, v té jsem jen proto, že mne to fakt hodně baví.

Již od jara jsou lidé v ohláškách upomínáni na to, že se vše připravuje a že je potřeba se za přípravné týmy modlit. Dědictví Michala Jungmanna je sále živé a cenné – starší lidé mají víc času na modlitbu a náměty k modlitbám uvítají. Nikdo jiný než tým vedoucích jim ale nemůže říct, co je zrovna trápí. Těsně před prázdninami probíhá v rámci bohoslužeb požehnání vedoucím letních akcí. Celé prázdniny jsou ohlašovány akce proběhlé, probíhající i chystané vždy s výzvou k děkovným modlitbám i k přímluvám.

Na samotném táboře je na faráři vedení ranní modlitební chvíle před budíčkem: Hesla jednoty bratrské, první modlitba a pak zakončení. Modlitby před jídlem (píseň + volná modlitba) vedou i jiní vedoucí, ale je třeba být připraven na žádost, abych to udělal já. Součástí dopoledního programu je duchovní část („Ducháček“). Děti se dělí zhruba podle věku do třech skupin, letos poprvé jsme ale zkusili společný začátek. Nejprve několik společných písní (na střídačku provařené „Dej mi, Pane, víru“, „Laudato sii“, cokoliv od Boba Fliedra a snaha naučit děti i něco nového). Především odpadl problém hledání třech muzikantů pro každou skupinku.
Následoval převyprávěný biblický příběh – tentokrát to byla Ježíšova podobenství. Jako postavičky jsem použil plyšová zvířata. Zapomněl jsem doma ovečku, která měla představovat Pána Ježíše – ale vyřešil to „tuleň Boží“. Navíc se děti něco dozvěděly o misii jednoty bratrské v Grónsku a s tím i fakt, že podobenství má používat obrazy z reálného světa posluchačů. Zbývající zvířátka byla vybírána víceméně náhodně. Až v menších skupinkách pak proběhla modlitba (kolečko, kdy se dítě může modlit nahlas, potichu, nebo vůbec) a následující program na dané podobenství. Tady už jsem byl jeden z mnoha a měl jsem za celý tábor své tři programy. Večerní porady jsou opět zahájeny modlitbou, tentokrát ale v režii hlavní vedoucí. Poslední společnou duchovní aktivitou je pak zpívané požehnání („Nechť ať Hospodin hledí na mne i na tebe, když se rozejdem nyní, nyní od sebe“) při loučení s kterýmkoliv účastníkem tábora – v půlce se měnili kuchaři, některé děti musely odjet dříve.

Něco, co by se dalo nazvat „pastorační rozhovor“ či „duchovní vedení“ pro vedoucí je zásadně možné, tu a tam i využívané. S nějakými duchovními otázkami od dětí jsem se nesetkal, když pominu výkřik, že stejně žádný Pán Bůh neexistuje. V tom okamžiku se ale stejně ozvalo jiné dítě, že určitě existuje a že ono v něj fakt věří – a tím diskuse skončila.

Sumář pak bude spojen s apelem – jsem rád, že jsem na táboře mohl být farářem. Dopřejte to svým duchovním také!

Jaroslav Pechar

foto: pexels.com