(ČB 7+8/2021) Ve svých dosavadních článcích jsem se věnoval tématům, která jsem považoval za nejdůležitější, tedy hledání nových forem zbožnosti a většímu otvírání okolnímu světu. A vedle toho způsobu vedení a správy církve, který by tyto i jiné změny umožnil uskutečnit rychleji.

Debatám o penězích jsem se záměrně vyhýbal – nemyslím, že by měly být v centru naší pozornosti. Je ale nejvyšší čas se věnovat i jim. Projevy nesouhlasu řady členů ČCE s tím, jak je přechod na samofinancování nastaven (relativně rychlý růst odvodů do personálního fondu, kombinovaný s úsporou části peněz od státu pro budoucí generaci), totiž neustávají. Kritici nejčastěji namítají, že odvody do PF budou pro menší sbory likvidační a že té doby, kdy budeme konzumovat ušetřené prostředky, se většina sborů nedožije. Anebo že šetřit na budoucnost je zbytečné, protože počet farářů bude klesat sám od sebe (staří odejdou do důchodu, mladých je málo) tak rychle, že na jejich platech nestačíme našetřené peníze utratit. Na sociálních sítích probíhají rozmanité diskuse – za všechny doporučuji poetický text z pera Ondřeje Macka (Facebook, skupina Přátelé ČCE), který navrhuje spotřebovat peníze od státu teď na kvalitní „paliativní péči“, tak aby umírající církev prožila důstojně svá poslední léta. A vznikají také různé konkrétní návrhy, jak pomoci menším sborům. Na posledním synodu se objevily hned dva. Oba byly zamítnuty.
Zároveň neexistuje ucelený dokument, který by plán přechodu na samofinancování srozumitelně vysvětlil a zdůvodnil. Sbory to potřebují, aby mohly plánovat svoji budoucnost a také aby měly důvěru, že celý systém je nastaven rozumně. Rád bych zde proto v hlavních obrysech vysvětlil, jak je tento finanční systém pojímán a co je třeba ještě dotáhnout.

Pokles příjmů od státu částečně nahrazujeme odvody do personálního fondu

Jaká jsou základní fakta? Náklady na kazatele a pastorační pracovníky jsou dnes zhruba 113 mil. Kč. Historicky byla většina těchto nákladů hrazena státem a ze státních peněz byla také financována část mzdových nákladů ústředí, synodní rady a byla z nich také podporována Jeronýmova jednota. Po odluce od státu v r. 2013 se ale tento státní příspěvek postupně snižuje – letos je již jenom 58 mil. Kč a v r. 2030 zanikne úplně. Tento trvalý pokles se snažíme alespoň částečně kompenzovat rostoucími odvody farních sborů do personálního fondu: letos je z odvodů do PF k dispozici již 31 mil. Kč. Je ale zřejmé, že to stále není dost.

Zbývající část potřebných prostředků (33 mil. Kč) se proto čerpá z takzvaných finančních náhrad, které stát postupně vyplácí církvím jako náhradu za majetek ukradený komunisty. Z finančních náhrad máme pro letošek 84 mil. Kč. Z této částky však kromě zmíněného dorovnávání deficitu financování farářských platů financujeme diakonické a rozvojové projekty a synod letos také schválil poskytnutí bezúročné půjčky 5 mil. Kč na krytí případného schodku hospodaření ústředí, které bylo postiženo výpadkem příjmů následkem epidemie.

Na ukládání pro budoucnost tak zřejmě zbude přibližně 30 mil. Kč, tj. jen malá část všech prostředků, které od státu dostáváme. Přitom lze předpokládat, že využívání finanční náhrady pro různé účely bude přetrvávat i nadále – v nebližších letech to má být například jeden z finančních zdrojů pro výstavbu Bratrské školy Evangelické akademie v Praze 7. Potřeba zvyšovat objem peněz, získaných z odvodů našich sborů do PF, bude růst úměrně tomu, jak se bude snižovat příspěvek od státu. Navržený plán odvodů nicméně předpokládá, že zvýšení příjmu z odvodů do r. 2030 bude menší než pokles příspěvku od státu.

Odvody do PF rostou, ale solidarita se slabšími sbory je zatím relativně nízká

A co to všechno znamená pro sbory? „Průměrný“ sbor, který má faráře na plný úvazek, na něho letos přispívá formou odvodů do PF částkou 200 000 Kč. To představuje zhruba třetinu mzdových nákladů na jednoho faráře. Výše budoucích odvodů se bude odvíjet ve vazbě na tyto náklady – do r. 2025 by z nich měly pokrýt 50–60 % (360 000 Kč, v reálných cenách), v r. 2030 70–80 % (550 000 Kč, v reálných cenách) a na této úrovni by měly zůstat. Zbytek mzdových nákladů na faráře bude hrazen z naspořených peněz od státu a z jejich úroků. Tento plán je založen na principu odložené spotřeby a umožňuje uchovat část prostředků z finančních náhrad pro budoucnost, takže ani po roce 2030 nebudou sbory nuceny na svého faráře nést celý náklad.

Protože bylo zřejmé, že i 70 % nákladů na faráře bude pro menší sbory obtížné uhradit, vznikla myšlenka, že by větší sbory měly finančně pomáhat sborům slabším (princip solidarity). V r. 2019 byl synodem schválen mechanismus, který tuto myšlenku uvedl do života. Odvod do PF se rozdělil na základní, tzv. „paušální“ část, kterou ve stejné výši musí uhradit všechny sbory obsazené farářem, a „poměrnou“ část, jejíž výše se nastaví v závislosti na velikosti a hospodářské výkonnosti sborů („síla“ sboru). Letos je paušální část stanovena na 175 000 Kč a poměrná část je průměrně 25 000 Kč. Pro každý sbor je poměrná část odvodu stanovena individuálně podle jeho síly – pro slabší sbory je to méně než 25 000 Kč, pro silnější naopak více. Reálně tedy silnější sbory těm slabším část odvodu dotují. Slabší sbory tak mohou dostat od silnějších až 25 000 Kč (ve skutečnosti nejslabší sbor hradí poměrnou část ve výši 1700 Kč, dostává tedy od ostatních „jen“ 23 300 Kč) – což představuje 12,5 % z celého odvodu, ve vztahu k nákladu na celý farářský úvazek jsou to pouze 4 %. V tomto smyslu je solidarita zatím relativně nízká.

Je třeba navrhnout, jak se bude solidarita nastavovat i upravit existující podpůrné mechanismy

Co je třeba v tomto systému přechodu na samofinancování dotáhnout? Jsou to dvě velmi podstatné věci.
Zaprvé je to nastavení míry solidarity v budoucnosti. Zatím není totiž stanoveno, jak vysoká má v budoucnu být. Pokud by měl průměrný odvod krýt 70 % nákladů na faráře, měl by slabší sbor hradit např. pouze 50 % a na zbylých 20 % by mu měly přispět sbory silnější? To znamená, že by se měla solidarita zvýšit z dnešních 4 % na 20 %? Nebo by naopak měla zůstat na dnešní úrovni? Důležitá je i otázka, jaký způsob uplatnění mezisborové solidarity přijmout. Dnes je stanovena prostřednictvím dosti složitého vzorce na výpočet poměrné části odvodu. Zatím ale neexistuje vyhodnocení, jak se v praxi tato metodika osvědčuje. Je možné si představit i řadu jiných přístupů – například, že by každý salárník v každém sboru platil stejný salár (pokud by např. každý salárník platil měsíčně 600 Kč, pokryli bychom veškeré náklady na faráře a nepotřebovali bychom peníze od státu vůbec!). Toto vše je třeba zvážit, spočítat, vyhodnotit dopady různých variant, prodiskutovat se senioráty a sbory a na tomto základě stanovit metodiku, která by definovala jasné principy.

Druhá věc se týká rozvoje sborů. Dosud jsme totiž uvažovali, jak nastavit přechod na samofinancování, aby způsobil „co nejmenší škody“. V každém případě ale bude znamenat pro všechny zvýšenou finanční zátěž a sám o sobě sborům k rozvoji nijak nepomáhá. Naopak. Myslím, že je opravdu důležité, aby sbory, které se chtějí rozvíjet a mají konkrétní nápady, jak to uskutečnit, měly možnost získat finanční (i nefinanční) pomoc, která by jim umožnila jejich záměr uskutečnit. Tímto směrem je zaměřen grantový systém DaRP. Prostředky na tyto projekty určené (zhruba 16 mil. Kč ročně), ač omezené, se každoročně nevyčerpávají. Zdá se tedy, že je třeba se znovu zamyslet, jaká forma pomoci by pro sbory byla nejprospěšnější, vyhodnotit dosavadní zkušenosti a celý systém DaRP na tomto základě upravit a rozšířit (včetně případného navýšení přidělených prostředků).

Jsem přesvědčen, že obě tato témata je nutno vyřešit co nejdříve tak, aby přechod na samofinancování tvořil ucelený systém, který by byl založen na srozumitelné logice, byl přijímán většinou církve a pomáhal jí i k budoucímu růstu.

Petr Štulc, presbyter sboru Praha-Jarov