Sešli jsme se a povídali si. V adventu se po deseti letech dokončila úprava interiéru kostela Nejsvětější Trojice v Českém Brodě. Máme hotovo? Ne, to si nemyslíme, po nás přijdou další a ti tu sakrální památku z 16. století možná uvidí jinak. Ale udělali jsme, co jsme mohli. K rozhovoru jsme se sešli ve třech: Josef Lukáš, presbyter, kdysi letecký metalurgický diagnostik a příležitostný herec. Barbora Veselá, presbyterka, výtvarnice. A Marek Lukášek, farář s názorem na liturgii. A děkujeme mnohým, kteří uprostřed doby covidové do sbírky velkoryse přispěli!
M. Lukášek: Do kostela v Brodě jsem se dostal poprvé někdy v roce 2008 a netušil jsem, že o dva roky později tu budu farářem. Přiznám se, že jsem si vůbec neuvědomoval, že se jedná o stavbu renesančního slohu, kdysi husitskou, památkově chráněnou. Generální oprava varhan se úspěšně chýlila ke konci. Líbilo se mi, že bohoslužby začínaly zvoněním, v mém bývalém sboru v České Lípě jsme kostel a ani zvon neměli.
B. Veselá: Před třinácti lety jsem se sem přistěhovala a do sboru se hned přihlásila. Pěkný kostelík za bývalými městskými hradbami, márnice, obvodní zeď, krásné místo. Ale vstupte do kostela – pusto. Pomyslela jsem si: tak tady to evangelíci s tou svou skromností přehnali. Na vyzvání farářky Magdalény jsem tehdy na papír přenesla svůj první návrh změn. Časem se podle něj realizoval úložný nábytek v předsíňce a nástěnky. Později došlo na osvětlení, jedna lampa uprostřed už nestačila. Nyní se od varhan ke stolu Páně snáší holubice z bílých skleněných koulí, my sedíme pod jejími letícími křídly.
ML: Krátce na to přišla na řadu křtitelnice. Vyrobila jsi rovnou finální kus. Netradiční materiál, keramika. Dokonce jsme ji k jednomu křtu použili. Staršovstvo ale, pokud se dobře pamatuji, takovou křtitelnici nechtělo, nelíbil se jim materiál, barva ani tvar. Myslím také, že jsme to ne úplně dobře připravili. Takže slepá ulička, neúspěšný pokus. Ale nějak se začít musí a názor, že do kostela křtitelnice patří, se postupně začal diskutovat a prosazovat. Ale trvalo to nějakých šest, sedm let, než se nakonec křtitelnice do kostela dostala, tentokrát natrvalo. I když jiná.
BV: Uvažování o tom už bylo rozjeté. Na tom, že je to potřeba, panovala shoda, jen o umístění jsme se dlouho shodnout nemohli, někteří to vnímali jako opuštění původní koncepce interiéru, narušení tradice. Ale čas pracoval. Nyní stojí světlá pískovcová křtitelnice u vstupu do kostela na jeho podélné ose. Každý příchozí jde kolem. Kamenickou práci odvedla sochařka Zuzana P. Kačerová, vloženou mísu vykoval z nerezu náš bratr Petr Brožek. Před kostelem stojí torzo kamenné menzy, na průčelní fasádě je kamenná renesanční kazatelna a kamenná křtitelnice s nimi dotváří trojici.
ML: Záhy jsme začali s instalacemi obrazů českých výtvarníků, kdo koho znal. Podnětem byla přednáška černokosteleckého sochaře Zdeňka Hůly, který zmínil, že i dobří malíři mají plné depozitáře a není snadné pak někde obraz nebo sochu uplatnit. Napadlo mě, když máme v tom našem evangelickém prostoru tolik místa na holých bílých stěnách, že by se to dalo využít. Od začátku jsme věděli, že chceme oslovovat umělce se vztahem ke křesťanství. Aby dílo zapadlo do naší bohoslužebné koncepce, s ohledem na průběh církevního roku a jeho svátky. Rozhodlo se, asi správně, že umělec dostane šanci u nás něco vystavit, a to na předem dohodnutou dobu. A tak se k nám dostaly mohutné figurativní obrazy Miroslava Rady, jemně meditativní výtvarné „modlitby“ Petra Štěpána, abstraktní „veraikony“ Pavla Šlégla. Něco úplně jiného představil Václav Sokol: foukané figurativní pastely, výjevy z Nového zákona…
BV: Ano, něco se dělo, prázdný kostel se občas na nějakou dobu dobře proměnil. Na zdech ovšem zůstávaly stopy po skobách, hřebíkách, provázkách…
JL: Nejsem ve sboru nejstarší pamětník, přesto vím, že za posledních 30 let se situace s budovou střídavě zhoršovala a bylo nutné provádět opravy průběžně. Nerealizovali jsme je však komplexně a často i kvůli dodavatelským problémům svépomocí. Loni se ale provedla celková oprava s potřebným projektem i rozpočtem. Rozpočtovaná suma nás dovedla k žádosti o dotaci na ministerstvu kultury prostřednictvím MÚ Český Brod. Ta však byla vázána na projekt a podrobný rozpočet. Rozsah prací se však měnil v souladu s požadavky památkářů.
ML: Tihle památkáři! Nelze je obejít, musíme s nimi být zadobře. Oni to pochopitelně vidí ze svého úhlu pohledu, kostel je prostě chráněný objekt, chtěli by ho zachovat dalším generacím v co možná původním stavu. Pracovnice památkového ústavu u nás byla častým hostem. V něčem jsme si dobře rozuměli, v něčem ne. Dnešní křesťané přece jen chtějí mít shromáždění v prostoru, který nějak odpovídá jejich prožívání Boží blízkosti. Nejsme muzeum ani skanzen architektury. Ctíme předky, ale spoustu věcí chceme dělat po svém. A tak jsme přijali podmínku, že před zahájením opravy musíme nechat zpracovat restaurátorský průzkum. A musím přiznat, že bylo potom vzrušující pozorovat, jak dlátko paní restaurátorky Rečové odkrývá další a další barevnou vrstvu, jako slupky od cibule. A v apsidě se nakonec doškrábala někam k vesele modré a červené výmalbě z roku 1560.
JL: Jedna věc byl projekt a druhá jeho realizace. Specifika prací byla tak složitá, že nebylo snadné nalézt dodavatele. Měli jsme štěstí, když jsme oslovili místní firmu pana Pepře, který se realizace ujal jako odborník v několika profesích, a hlavně s velkou trpělivostí pro měnící se podmínky. Obnovil starý komínový průduch a rázem kostel získal přirozenou ventilaci. Výsledek všech prací nás všechny ve sboru mile překvapil kvalitou, která doufejme zajistí funkčnost stavby do budoucna.
BV: To už bylo nutné dodat konečný výtvarný návrh pro staršovstvo, památkáře i řemeslníky. Tentokrát prošly navržené změny snadno. Vznikla nová podlaha, nová elektroinstalace, částečné odvlhčení, stabilní závěsný systém. A taky nové vymalování, které je výsledkem hledání odstínů barev souznících s barvou podlahy, s dřevěnými prvky, s rámy oken i s možnostmi použitého materiálu a s dovedností malíře. Malba nechtěla do prostoru vnášet symboliku, znaky, pouze prostor členit barevně, nově, současně. Dotvořit konečně s osvětlením, původním nábytkem, křtitelnicí a rozestavěním židlí jeden celek.
ML: Hodně času jsme ve finále nečekaně strávili projednáváním navrženého biblického verše, který měl zdobit velkou prázdnou plochu nad vítězným obloukem. Přinesl jsem k projednání na výběr asi deset možností, takové to „Kristus život náš“, nebo „Já jsem ta cesta, pravda i život“. Myslel jsem, že se dohodneme snadno, ale to byl omyl. Rozptyl preferencí byl značný, prakticky jsme se nedovedli dohodnout ani na jednom z veršů. Nakonec nečekaně zvítězil návrh klasickému verši se vyhnout. Na zdi tedy teď máme kříž „Kristova monogramu“ chí-ró: Takové malé tajemství k meditaci.
BV: Dnes je popeleční středa. Před okny apsidy nově zavěšené velké formáty papíru budou po celý postní čas svým proměnlivým rozptýleným světlem clonit náš pohled do košatých větví mohutných stromů. Zůstaneme sami u sebe s pohledem k sobě samým. Za okny život ptáků, veverek a jarní probouzení holých haluzí zahlédneme až na svatodušní neděli.
rozhovor připravil Marek Lukášek, redakčně upraveno