(ČB 6/2021) V červnu 2021 si farní sbor v Kobylisích připomíná 50 let od otevření svého sborového domu. Zpětný pohled však v sobě nezrcadlí pouze půl století pestrého sborového života, ale směřuje také k samotnému vzniku stavby – k fascinujícímu příběhu, který svým významem dalece přesahuje hranice naší církve i celého Československa.

„Naše kostely jsou viditelnými a výmluvnými svědky, že Boží věc má své místo v každé době. Jsme děti církve, která ve středověku učinila kázání slova Božího základem bohoslužby. Jsme církev, která chrámy ztratila a svá shromáždění konala tajně ve skrýších. Jsme církev tolerančních chrámů, které po době pronásledování povstávaly jako chudobky. Máme chrámy a sborové domy, kde zaznívají písně a modlitby, k nimž se řadí i tento sborový dům – zde člověku zaznívá Boží hlas, Boží zákon, živé slovo, Kristus, jediná, nejvyšší svrchovaná autorita. Tento sborový dům je dílo lásky sesterských církví, svědectví pravdy, že Kristus je a zůstává největší, přetvořující a sjednocující mocí v životě člověka,“ znělo z kázání synodního seniora Václava Kejře, proneseného v rámci slavnostního otevření sborového domu 6. června 1971. Řeči plné naděje a povzbuzení tehdy v bělostné modlitebně nenaslouchala pouhá hrstka kobyliských farníků. Z akce završující více než desetileté snažení o vznik nového kostela se na prahu normalizace stala velkolepá mezinárodní událost, které se kromě československých křesťanů z blízka i z dáli účastnili také zahraniční delegáti ze Švýcarska, Holandska, Německa, Velké Británie a Dánska. Právě církve a podpůrné organizace těchto západních států z finančního hlediska umožnily vznik nového kobyliského kostela, který byl postaven podle plánů švýcarského architekta, Ernsta Gisela.

Na počátku celého příběhu stála stará truhlárna v Klapkově ulici. V jejích stísněných prostorách se od roku 1942 scházel čerstvě osamostatněný kobyliský sbor, který zde měl svou skromně zařízenou modlitebnu. V roce 1965 se však v návaznosti na plánovanou výstavbu Severního města objekt truhlárny ocitl v asanačním pásmu. Bylo jasné, že pro sbor bude nutné najít nový pozemek či nové místo k setkávání, které by bylo schopno reagovat také na předpokládaný nárůst členů sboru, spojený s přílivem nových obyvatel do vznikajícího Severního města. V listopadu 1965 se podařilo sboru odkoupit pozemek v ulici U Školské zahrady, jen asi 600 metrů od původní provizorní modlitebny.

Na parcele se počítalo s výstavbou nového sborového domu, na jehož podobu byly mezi lety 1965–1967 staršovstvem farního sboru vypsány dvě otevřené architektonické soutěže. Jejich výstupy lze považovat za skvělou sondu do československých poválečných představ o sakrální architektuře. Celou stavební záležitost sbor řešil v úzké spolupráci se synodní radou, která byla v dokumentech vedena jako ústřední investor a v rozhodování o výsledné podobě kostela měla výsadní postavení. Klíčová role SR byla ještě posílena díky jejímu tehdejšímu tajemníkovi, Eugenu Zelenému – prostřednictvím jeho zahraničních kontaktů se podařilo v roce 1967 do kobyliské situace přizvat ve své době nejvýznamnějšího švýcarského architekta, Ernsta Gisela. Architekt, jehož dílo je dodnes považováno za špičku švýcarské architektury, zaslal do Československa plány aktuálního západního střihu, které silně vybočovaly ze škály tradičně laděných soutěžních projektů. Brutalistně orientovaný návrh, který pracoval s moderními přístupy, technologiemi i materiály, byl po druhé architektonické soutěži vybrán jako vítězný a v dubnu 1969 v Kobylisích započala výstavba. Nastala tak situace, která pravděpodobně neměla v našem prostředí v daném období analogie. Pokud víme, v politicky svázaném období mezi lety 1948–1989 byl Gisel jediný západní architekt, realizující na našem území. To ze sborového domu činí unikát poválečné československé architektury, kterému doposud nebyla věnována dostatečná pozornost. Synodní radě se ve spolupráci se staršovstvem sboru podařilo pro stavební projekt získat finanční podporu ze zahraničí, především ze strany Světové rady církví v Ženevě. Zásadní gesto solidarity projevil i samotný architekt, který se rozhodl sboru věnovat svůj projekt darem.

Veškeré organizační záležitosti – od mezinárodní komunikace až po tuzemské kontakty s úřady, včetně jednání se Sekretariátem pro věci církevní, zastával Eugen Zelený. Ten v celé záležitosti vystupoval jako poučený objednavatel, který si byl vědom závažnosti otázky sakrální architektury a jejího postavení v moderním křesťanském světě. A tak především jemu je třeba vyjádřit dík za to, že v Kobylisích a v rámci naší církve mohla navzdory době vzniknout stavba nevídaného významu. Na výstavbě, která probíhala mezi lety 1969–1971, se v závěrečné fázi podíleli také samotní členové sboru pod vedením tehdejšího kobyliského faráře Jana Karase.

Červnové otevření roku 1971 znamenalo pro československé křesťany záliv naděje a povzbuzení, byl to výraz jejich pevné víry a završené odhodlání při realizaci těžkého stavebního úkolu v nelehkých dobách. Událost započala slavnostním průvodem od modlitebny v Klapkově ulici ke dveřím nového sborového domu, který byl po krátkém proslovu a symbolickém předání klíčů otevřen k bohoslužbám, přenášeným z kapacitních důvodů modlitebny také na prostranství před a za kostelem. Po bohoslužbách zaznívaly pozdravy zahraničních hostů, mezi nimiž architekt Gisel vyjádřil radost z díla, které se vydařilo i přes omezené prostředky a limity, dané tehdejšími politickými poměry.

Původní stavba architekta Ernsta Gisela byla na přelomu století doplněna o dostavbu architektonického studia Schaufler-Roskovec, kterou spolu se staršovstvem inicioval tehdejší kobyliský farář Jiří Petr Štorek. Přestože je tak původní architektonická vrstva kostela, dnes známého pod jménem U Jákobova žebříku, částečně zastíněna novodobými zásahy, její jádro nám spolu se svým jedinečným příběhem stále připomíná, že „Boží věc má své místo v každé době“.

Anna Boučková, členka sboru a studentka dějin umění