(ČB 6/2021) Datum 8. dubna 1861 spojují dějiny vztahů státní moci a náboženství v českých zemích s vydáním protestantského patentu. Šlo o zákon, kterým se reorganizovalo postavení evangelíků v Rakouské monarchii, kromě její uherské části, kde byl protestantský patent vydán již v roce 1859. Tento patent přinesl relativní zrovnoprávnění evangelických církví s církví římskokatolickou. V české části Československa platil tento zákon do roku 1949, v dnešním Rakousku až do roku 1961.
Tolik stručné encyklopedické heslo. Je 160. výročí vydání patentu důvod k oslavě? Promlouvá k nám skrze jeho ustanovení génius „staré dobré“ habsburské monarchie? Anebo, pokud zavzpomínáme na širší souvislosti a důsledky uzákonění tohoto předpisu, nebude spíše platit: „Příliš málo, příliš pozdě“?
Když se sami čeští evangelíci pokoušeli charakterizovat atmosféru vztahu s veřejnou mocí, ve kterém od konce pronásledování žili, použili příměr bydlení v cizím domě: „Od roku 1781 do roku 1848 podobala se evangelická církev podruhu a cizinci, jejž majitel trpí ve svém domě tak dlouho, jak se mu líbí, a vyhnati jej může, kdy se mu zachce. V letech 1849–1861 podobala se zase výměnkáři, majícímu sice zajištěný byt, ale neznajícímu, ve kterém koutě hospodářova stavení se smí bezpečně usaditi. Hospodář jej sice nesmí vyhnat, ale honiti jej může z kouta do kouta.“
Protestantský patent nespadl z nebe. Nutnost radikálního obratu ve vnitřní politice habsburské monarchie si uvědomoval mladý císař František Josef I. nejpozději od roku 1859, zvláště po prohrané bitvě u Solferina. Ta znamenala ztrátu Lombardie s Milánem a významný krok k sjednocení Itálie, ale též značné finanční obtíže, a především destabilizaci systému tzv. bachovského absolutismu, udržujícího společnost od udušení revoluce 1848/1849 po deset let v umělém spánku. Ohlašovalo se obnovení ústavnosti.
Přišlo tedy 8. dubna 1861 konečně zrovnoprávnění? Protestantský patent rušil státní zásahy do vnitřního chodu evangelických církví, ponechal si ovšem právo jmenovat její představitele nebo je potvrzovat. Definitivně zanikla svazující omezení josefínského tolerančního patentu a na něj navazujících předpisů. Volba farářů a staršovstev sborů měla být plně věc evangelíků. Luterská a reformovaná konzistoř se jako nejvyšší stupeň církevní správy sloučily v jeden úřad, Vrchní církevní radu. Její sídlo ale zůstalo ve Vídni a její představitele i nadále jmenoval panovník. Uvolnil se styk protestantských církví se zahraničím, možnost zřizovat spolky, školy a ústavy. Skutečnou novinkou byl nárok evangelíků na finanční podporu ze státní pokladny, o kterou usilovali s poukazem na situaci v římskokatolické církvi od vydání tolerančního patentu.
Přiléhavá se zdá být charakteristika, že protestantský patent uvítali čeští evangelíci „s radostí, ale ne s pokorou“. Málokdo se dal svést k oslavování těch, kdo nedali protestantismu nikdy více, než dát museli, nejen s poukazem na desetileté „zpoždění“ v zavádění ústavních změn.
Mírnost s bujarými oslavami protestantského patentu má v zásadě tři konkrétní důvody. Důvodem prvním bylo, že se veřejná moc nevzdala vlivu na evangelické církve a nadále jej aktivně uplatňovala. Stačí jen připomenout případ kazatele Bedřicha Viléma Košuta (1819–1893). V revolučních letech byl Košut považován za nového Husa a radikalismem srovnáván s Havlíčkem. Rakouský režim ho pronásledoval a věznil. Evangelíci ho volili do různých církevních funkcí, stát však nikdy nepřipustil jeho další působení. Lhostejno, zda před protestantským patentem, nebo po něm. Zemřel ve vyhnanství jako „poslední oběť rakouské justice“. Byť je Košut vyhrocený příklad, dobře ukazuje kontinuitu tendence státu formovat církevní instituce jako nástroj kontroly evangelíků jako potenciálně nebezpečné skupiny obyvatel.
Druhý důvod k obezřetnosti se váže ke struktuře církve. Ta nedoznala zásadnějších změn a nadále byla centralizována bez většího respektu k českým specifikům. Byť došlo k posunům, o klíčových záležitostech se nadále rozhodovalo ve Vídni. Evangelíci usilovali alespoň o účast českých zástupců při rozhodování, prosazovali jazykové požadavky – komunikace s Vrchní církevní radou v češtině apod. Nic z toho nepřišlo s protestantským patentem automaticky, ale bylo třeba prosazovat.
Důvod poslední souvisí se dvěma výše zmíněnými. Jestliže se ze dne na den dramaticky nezměnil obecný postoj státu k evangelíkům ani vnitřní církevní struktura, nezměnila se radikálněji ani celospolečenská váha evangelických církví. Hlavním partnerem státu zůstala církev římskokatolická, evangelíky stát zrovnoprávnil v podobě minority, stále do značné míry uzavřené ve svých lokálních komunitách. Je evidentní, že po desetiletích omezování nebyly evangelické církve připraveny sehrávat jakoukoli výraznější celospolečenskou roli.
Skutečná změna parametrů nastala až v souvislosti se vznikem republiky, bez ohledu na to, že protestantský patent zůstával v platnosti. Sjednocení evangelických církví do dnešní Českobratrské církve evangelické provázel ve vztahu ke státu obrat. Vždyť to byla dle převažujícího mínění konečně „naše“ církev a „náš“ stát. Být v souladu se státní ideologií se při vzniku církve v prosinci 1918 zdálo samozřejmé. Nové nastavení ovlivnilo orientaci církve po celé 20. století a ovlivňuje ji dodnes.
Vydání protestantského patentu uzavřelo tzv. toleranční dobu, charakterizovanou nerovnoprávným postavením menšinových církví ve společnosti. Patent sám zůstává symbolem snahy státu o narovnání vztahů s církvemi. Připomínat jeho výročí? Spíše s radostí než s pokorou.
Sixtus Bolom-Kotari, historik