Český bratr 6/2012.
V předchozích částech našeho seriálu jsme zmínili, že podoba bohoslužeb, které zachovávají tradici původní luterské zpívané liturgie, vychází z pořadu evangelické církve augsburského vyznání na Slovensku. Dnešní díl se pokusí zprostředkovat přehled jednotlivých částí bohoslužeb, jak se konaly při zkoumání živé liturgické praxe ve třech vybraných sborech v roce 2007. Důležitým srovnávacím parametrem, jehož budeme při popisu „valašské“ liturgie používat, je tedy vztah k oficiální slovenské luterské liturgii.
Vstupní části bohoslužeb
Po varhanní předehře začínají bohoslužby v Pržně i Frýdku-Místku oslovením shromážděných, které je ovšem ve vsetínském Dolním sboru přesunuto až za vstupní slovo z Písma (introit) a liturgický pozdrav.
Introit, tedy úvodní zpěv (ve Frýdku-Místku již nahrazený za čtený text podobně jako v ostatních sborech ČCE) se ve Vsetíně a Pržně – na rozdíl od současné slovenské praxe – omezuje pouze na dva texty: „Ó Ježíši“ se zpívá v první části církevního roku počínaje adventem, od svatodušní neděle se pak užívá předzpěv „Nejsvětější“. Kazatel přednese sólově tzv. intonaci (první slova textu), na níž odpovídá shromáždění doprovázené varhanami. Confiteor neboli vyznání vin, které v luterské praxi na Slovensku následuje, se v dochované liturgii v našich sborech vypouští. Následuje přímo varhanami doprovázená společná píseň shromáždění.
Dalším zpěvem typickým pro původní luterskou liturgii je následující antifona, prováděná ve všech třech sborech jako odpověď sboru s varhanami na sólový zpěv kazatele (tzv. responsoriálně). Její text se mění podle církevního roku. Jeden z nejstarších bohoslužebných textů, Kyrie eleison, kterým zde slovenská praxe (byť někdy v podobě písně) pokračuje, se v liturgii dochované u nás nevyskytuje.
Podobně je tomu s tradičně následujícím textem Gloria in excelcis Deo („Sláva na výsostech Bohu“). Ve sboru v Pržně se sice část nazývaná Gloria zpívá po následujícím, opět responsoriálně prováděném liturgickém pozdravu („Pán Bůh budiž s vámi.“ – „I s duchem tvým.“), který později zaznívá i ve sboru ve Frýdku-Místku, tato „Sláva budiž Bohu“ je však ve skutečnosti textem zvaným tradičně „malá doxologie“ (Gloria Patri). Ten se odedávna užíval k zakončení zpěvu žalmu a ve Frýdecké verzi dochované liturgie zakončuje ve stejném duchu následující modlitbu neboli kolektu, završený zde dvojitým taktéž zpívaným „amen“.
Kolekta, tedy modlitba uzavírající vstupní obřady, je v tradici i v současné slovenské praxi opatřena notami a zpívána, dnes se však ve všech třech našich sledovaných sborech většinou už jen recituje, pouze ve Frýdku-Místku nacházíme její zpívaný úvod a zmíněnou malou doxologii.
Bohoslužba Slova
Další část bohoslužeb začíná ve Frýdku-Místku výše zmíněným pozdravem (podobně jako v katolické liturgické tradici před evangeliem), ve zbylých dvou sborech (stejně jako na Slovensku) pak přímo prvním čtením, které je u nás již vždy v mluvené podobě. Jedinou výjimku tvoří ve vsetínském sboru při mimořádných příležitostech zpívaný slavnostní žalm. Navazuje společná píseň, které ve Vsetíně předchází recitace apoštolského vyznání víry.
Druhé čtení, opět v mluvené podobě, je pak následováno kázáním a modlitbou. Tyto části se nijak neliší od převažující liturgické praxe v ČCE. Následující modlitba Páně je sice ve Vsetíně dochována v písemném záznamu v původní zpívané podobě odlišné od dnes známějšího tzv. „Husitského Otčenáše“, dnes se však již v tomto znění neprovozuje. Bohoslužbu Slova uzavírá píseň, která je v Pržně zároveň vyznáním víry, pokud zde Credo písni již nepředchází.
Slavení večeře Páně a závěr bohoslužeb
Jedinou zpívanou částí, dochovanou ve sledovaných sborech v tradiční podobě před přijímáním Večeře Páně, jsou slova ustanovení, která ve Vsetíně a Frýdku-Místku zpívá sólově kazatel za doprovodu varhan. Ve sboru v Pržně je již liturgie při eucharistické části bohoslužby tvořena bez závislosti na původních místních vzorech.
Závěrečná část bohoslužeb navazuje další responsoriálně prováděnou antifonou, která je zpívána ve všech třech sledovaných sborech. Následuje závěrečná, kazatelem sólově zpívaná kolekta, zakončená tentokrát ve Vsetíně malou doxologií. Sbor s varhanami odpovídají společným „amen“. V Pržně se kolekta vynechává a farář čte naopak třetí čtení (poslání), které ze zbylých dvou sborů ani ze slovenské liturgické praxe neznáme.
Bohoslužby uzavírá tradiční Áronské požehnání, dochované ve všech třech sborech jako sólový zpěv kazatele s varhanami a potvrzené sborovým „amen“, na které navazuje píseň a varhanní dohra.
Zbytky liturgie v dalších sborech
Z dalších sborů se zpívaná liturgie v obdobném rozsahu dochovala také v Českém Těšíně. V době mého zkoumání se zde zpívala antifona, pozdrav, kolekta, Otče náš, ustanovení večeře Páně a Áronské požehnání. Pro určité odlišnosti těšínského sboru od ostatních (jež například ukazují na historickou blízkost Slezské církvi evangelické a. v.), jsem však Český Těšín do podrobného srovnání nezahrnula. Podobně se záměru našeho uvažování vymyká i sbor v Jevišovce, kde se sice provozují zpívané části ve velkém rozsahu, jde však o společenství složené ze slovenských luteránů, odsunutých z maďarsko-rumunského pomezí, kteří nalezli svůj nový domov na jižní Moravě. Liturgie se zde slouží podle slovenského „Tranoscia“ z roku 1968. Zbývající sbory provozují jen zbytky původní liturgie omezené na předzpěv (v Ratiboři a příležitostně v Ostravici) a áronské požehnání (příležitostně v Ostravici).
Eliška Baťová
Na obrázku: Farář Čeněk Holeček (hlavní propagátor původní zpívané liturgie na Valašsku) a staršovstvo v Pržně na snímku ze sborového archivu.