Český bratr číslo 1/2012.

O novém středisku Diakonie, povodních, zahraničních projektech i rozvojové pomoci.

Jan Dus pracuje v Diakonii ČCE od září tohoto roku. Na starosti má dílem zahraniční vztahy, dílem řízení nově vzniklého Střediska humanitární a rozvojové pomoci. Někdejší farář ČCE v Poličce a poté zaměstnanec ústředí církve byl hostem Českého bratra.

Honzo, co vlastně je nové Středisko humanitární a rozvojové pomoci?

Jsme takový nejmladší a nejmenší sourozenec v rodině středisek naší Diakonie. Vznikli jsme k 1. lednu 2011 a fakticky fungujeme teprve od podzimu. Zatím nemáme ani dva celé úvazky: o práci se dělíme s kolegyněmi Janou Škubalovou a Olgou Mutlovou.

Na jaké oblasti humanitární pomoci se chce středisko zaměřit?

Naše práce má dvě větve: humanitární pomoc v tuzemsku a rozvojovou a humanitární pomoc v zahraničí. Je výborné, že na obou rovinách máme na co navazovat. V České republice pomáhala Diakonie při povodních už několikrát (naposledy loni v severních Čechách) a vysloužila si za tuto svou práci mnohou pochvalu. A tak jakkoli formálně pracuje nyní pro nás, dělá Olga Mutlová v tuzemské humanitárce tutéž práci jako dosud.
Na dosavadní práci Diakonie navazujeme také v oblasti zahraniční. Rozvíjíme dál pomoc Etiopii, kde Diakonie podporuje projekt místní luterské církve pečující o sirotky rodičů, kteří zemřeli na AIDS. Pro tento projekt uspořádali zaměstnanci Diakonie mezi sebou už dvě sbírky. – Další zemí, kde máme na co navázat, je Rumunsko. Pro tamní Diakonii zorganizovala naše Diakonie v roce 2008 a 2009 vzdělávací kurzy pro vyšší a střední management.

Chystá se Diakonie rozvíjet zahraniční humanitární pomoc „ve velkém“ a zařadit se tak i mediálně mezi organizace, jako jsou třeba Člověk v tísni nebo Adra?

Zpočátku se budeme zaměřovat více na rozvojovou pomoc než na humanitární akce. Zatím nás není dost a nemáme dostatečné zázemí na to, abychom rychle spustili mediální kampaň a bleskově zasáhli v postižené oblasti. Rozvojová pomoc je stabilnější, cílevědomější a přinejmenším stejně smysluplná. Naším cílem je zaměřit se na několik zemí, kde budeme dlouhodobě působit.
Určitě se však chceme začít prosazovat mediálně. Chceme, aby se o nás vědělo. I to je však běh na dlouhou míli. Nejprve začneme mezi členy a příznivci ČCE a dalších protestantských církví. Je škoda, když evangelíci, kteří chtějí přispět na pomoc do zahraničí, tak musí činit přes jiné organizace. Považuji za naši službu evangelíkům i dalším, že vytvoříme několik důvěryhodných a průhledných rozvojových projektů, na které – budou-li chtít – budou moci přispět.

V Diakonii máš na starosti také koordinaci zahraničních vztahů. Se kterými zeměmi a kterými organizacemi udržuje Diakonie kontakty?

Naše Diakonie je členem evropského sdružení diakonií, Eurodiaconia. Sem patří diakonie většiny evropských zemí. V rámci této sítě dobře funguje spolupráce diakonií visegrádských zemí. Další významní partneři jsou samozřejmě německá diakonická střediska, potom diakonie v Rumunsku, Srbsku, Itálii… Já sám mám slabost pro Spojené státy, a tak mne těší, že správní rada rozhodla pořádat vzdělávací cesty ředitelů do USA. Každý ředitel střediska bude mít v nejbližších dvou letech příležitost podívat se, jak funguje obdobná organizace za oceánem.

V minulosti naší Diakonii pomáhali v porevolučním rozvoji partneři z vyspělých zemí – finančně, ale také jistým sdílením a předáváním know-how. Učíme se stále od Západu, nebo už sami pomáháme předávat dál, co se v naší práci osvědčilo?

Učit se a vyučovat druhé, to není buď – anebo. Základním kamenem evropské myšlenky partnerství je, že se učíme od sebe navzájem. Budoucnost vidím ve spolupráci rovnocenných, kteří se navzájem doplňují a podílejí se na společných projektech.
Podstatné jsou přímé vztahy středisek s jejich zahraničními partnery. Svou roli vidím v tom, že je budu podporovat, inspirovat, nahrávat jim. Péče o vztahy s partnery však leží v prvé řadě na jednotlivých střediscích. Považuji za velmi důležité, aby každé středisko mělo ve svém managementu lidi, kteří znají jazyky. Zahraniční vztahy a vazby mají mnohem větší význam mezi středisky než mezi ústředím a ústředím.
Sám mám na starosti koordinaci zahraničních vztahů a tak svou roli skutečně vnímám. Byla by chyba, kdyby se ze mne stal ten, kdo na sebe strhne všechny zahraniční vazby. Naopak chci střediskům pomáhat zahraniční kontakty pěstovat, rozvíjet a mít z nich užitek.

Ptal se Pavel Hanych