Český bratr 7/2012.

Do jisté doby vyplňují rodiče prakticky celý svět svých dětí. Když jsem před lety věšel 17. listopadu na faru vlajku a vyskočil z okna na stříšku v podstatě v úrovni okenního parapetu, můj syn se bez většího překvapení zeptal: „Tati, ty lítáš?“ (Kdežto když jsem stejný trik zkusil na dospělou návštěvu, málem to s ní kleplo.) Dcerka zas několikrát přes léto důrazně žádala maminku, aby vypnula slunce, které svítilo do pokojíčku ještě po deváté. Ano, byly hodně malé, pokud se ptáte.

Jak řekl s typickou přímočarostí Luther, rodiče zastupují před dětmi Boha. Nejen v tom, že přikazují, trestají a odměňují – takový vztah k Bohu je přece dosti chudý. Pro nás dospělé je Bůh především výzvou k sebepřekonávání, k rozšiřování obzorů, k růstu  – k životu. Buďte dokonalí, jako já jsem dokonalý.

Chyby na straně rodičů tenhle obraz dokonalosti narušují. Působí zmatek a posléze, máte pravdu, dospělost. Ale ta má svůj čas a do té doby je dokonalost rodičů hlavní motivací k růstu, hlavním měřítkem dobrého a zlého. Chyby rodičů bourají dětem jejich svět, působí zmatek, bolení hlavy – i břicha.

Proto by myslím člověk neměl před dětmi, dokud z toho nemají rozum, moc přiznávat své chyby, dávat najevo svou slabost a nedostatky; neměl by se jim moc omlouvat. To je jistě upřímné, ale nerozumné. Děti myslí absolutně, černobíle – ve svém věku to prostě ještě jinak nedovedou. A když nejsou dokonalí rodiče, když oni nejsou absolutní mírou, začnou děti za dokonalé pokládat sami sebe. Samy sobě se stanou mírou všech věcí a vyrostou z nich sebestřední lumpové, kteří se nenaučili vztahovat k něčemu vyššímu.

Proto je lepší, když dětem nic moc neslibujeme – a když už, tedy své sliby plníme. Když si také uvědomíme, že jsou v naší moci, jako my jsme v moci Boží, a nežijeme vůči nim ve stálém vědomí dluhu, ale spíš trochu v klidu. Ale samozřejmě, dokonalí nejsme. A hra na Boha, ze které nesmíme vypadnout, je možná na rodičovství to nejvíc vysilující (snad kromě zvyku dětí vstávat v šest ráno zrovna v sobotu). Obeznámit však děti s jejich vlastní nedokonalostí jde v podstatě už od miminka: pokud jsou nás zvyklé vídat vyznávat viny spolu s ostatními bratry a sestrami v kostele. Anselm z Canterbury mluvil o nutnosti Boha v tom smyslu, že je tím, nad co nic většího už nejde myslet. Když nás děti vidí vyznávat viny, možná ještě nedovedou myslet něco většího nad nás, ale už to dovedou aspoň nahlédnout. Táta a máma dokážou všechno – ale kdyby něco, je tu ještě Bůh, kterému se zodpovídají i oni. Naše křesťanská víra a společenství církve nám dávají jedinečnou (jedinou) možnost, jak být zároveň vzorem a zároveň nebýt k smíchu, nebýt komickým domácím pašou. Milé děti, vy mě budete poslouchat, ale nade mnou je ještě větší, kterého zas musím poslouchat já. Takže až jednou budete jako já, budete se mu odpovídat jako já dnes.

Pokud jde o samotné vyznání vin, máme se spíš co učit od dětí. Ty ještě vinu často cítí a touží po odpuštění. Kdežto jsou dospělí, které přiznat chybu v životě nikdo neslyšel. Takže děti vyznání vin zažívají dnes s denně: „Přiznej se a nic se ti nestane/trest bude menší.“ To zná každé dítě. A ještě lepší varianta je, když někdo (starší bratr, prvorozený) vezme vinu na sebe. Vezme na sebe i trest – a dvakrát za stejnou věc se v dobré rodině netrestá. Ježíš je jednorozený Syn Boží, starší bratr, který za nás vzal na sebe trest. My už se nemusíme bát své viny vyznávat.

Jako v dobré rodině, co je jednou odpuštěno, to už se nepřipomíná, také v kostele musí po vyznání následovat vyhlášení odpuštění. Úplné, pravomocné, z moci, kterou Bůh svěřil církvi. Musíme je brát vážně, spolehnout na ně a naučit to i své děti. Vždyť co je to za rodinu, kde se stále kárá, stále připomíná – a nikdy se neřekne „smazáno, podejme si ruce?“ Pokoj vám, pozdravte jedni druhé svatým políbením.

Tomáš Pavelka