Český bratr 5/2012.

 

Jan Zámečník (1978) vystudoval Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy (ETF), prošel několika zaměstnáními, absolvoval postgraduální studium na ETF a po ročním vikariátu nastoupil jako farář v Břeclavi. Je ženatý a má jedno dítě. Ptali jsme se na cestu za vzděláním a k farářské profesi.

Jakou střední školu jste absolvoval?
Absolvoval jsem čtyřleté studium s humanitním zaměřením na gymnáziu v Jevíčku.

V jakých profesích a kde jste pracoval?
Většinu života jsem studoval, ale zároveň si k tomu přivydělával různou prací. Začalo to již v druhém ročníku teologie, kdy jsem na jednom soukromém pražském gymnáziu učil půl roku latinu. K výuce jsem se pak vrátil během postgraduálního studia, kdy jsem určitou dobu učil na Vyšší odborné škole sociální a teologické – Dorkas. Zároveň jsem také učil anglický jazyk pro olomouckou jazykovou agenturu. Rád vzpomínám hlavně na výuku angličtiny v Trendu vozíčkářů. Než jsem zahájil postgraduální studium na ETF, pracoval jsem také bezmála rok jako knihovník v pobočce Knihovny města Olomouce. Vedle byl klub seniorů. Starší dámy z tohoto klubu si za mnou do knihovny často chodily půjčovat ženské romány. Seznámil jsem se zde také s různými časopisy pro ženy – od Katky po Marianne. Později jsem si přivydělával rovněž kopírováním knih v olomouckém Centru Aletti, spjatém s řeholní komunitou Tovaryšstva Ježíšova. Tam jsem byl dotázán, zda bych neměl zájem přeložit něco pro nakladatelství Refugium, rád jsem souhlasil. Později jsem překládal i pro jiná nakladatelství, například pro Slovart. Po dokončení postgraduálního studia jsem pracoval jako vědecký pracovník na JAMU v Brně. Jednalo se o grantový projekt věnovaný životu a dílu myslitele Josefa Šafaříka. Grant sice již formálně skončil, ale věcně jsme ho ještě neuzavřeli. Pak už následoval vikariát v Miroslavi a povolání faráře v Břeclavi.

Co nebo kdo ovlivnil váš další profesní život?
Na počátku bylo určitě rodinné prostředí – oba rodiče rádi četli a vedli mě ke knihám a tím i k přemýšlení o světě. Dědeček Karel psal knihy o regionální historii a byl pro mě vždy typem kultivovaného člověka, z kterého dýchalo něco z atmosféry první republiky. Měl vytříbený sloh, který jsem obdivoval – těsně po válce také pracoval jako redaktor v Československém rozhlasu. Strýcové mé babičky zase byli překladatel Starého zákona a kněz Josef Heger a překladatel ze staroislandštiny a vlámštiny Ladislav Heger. Knihy a vzdělání tedy představovaly v rodinném prostředí samozřejmou hodnotu.
Hodně mě ovlivnila také středoškolská studia, obzvláště rád vzpomínám na učitelku němčiny Rosvitu Neubauerovou a učitelku češtiny Janu Vápovou. Pokud se jedná o rozhodnutí studovat teologii a přemýšlení o povolání faráře, jednoznačně mě nejvíce ovlivnil Mirek Pfann, který se svou ženou Hankou dokázal na faře vytvořit velmi příjemnou a přátelskou atmosféru. Když jsem se v pátek vracel z internátu, těšil jsem se vždy na mládež do Rovečného. Často jsem pak zůstával po skončení mládeže s Pfannovými na faře, hovořili se mnou, půjčovali mi knihy. Na to vzpomínám s určitou nostalgií podobně jako na středoškolská studia. Vliv na mě měla nejspíše i četba literatury katolických autorů (Čep, Zahradníček, Deml, Křelina, Bernanos apod.). Moje volba studovat teologii byla předem jasná a dodnes toho nelituji.

Odkdy pracujete jako farář?
Od září 2011.

Jak využíváte v praxi vědomostí a znalostí nabytých na ETF?
Nejpatrnější využití je určitě při přípravě bohoslužeb, zejména kázání, biblických hodin pro dospělé a výuky dětí. Povolání faráře je pro mne těsně spjato s teologií a ETF mě v tomto ohledu velmi obohatila. Dnes to vnímám tak, že magisterské studium mně poskytlo solidní znalosti, ale konkrétnější teologické vidění či směřování jsem začal získávat až později. Myslím, že i určité teologické zázemí je pro faráře důležité – stejně jako jeho neustále přehodnocování. Hodně čerpám z procesuální teologie. Podstatné jsou však pro mne i další proudy a důrazy.

Co vám dal vikariát?
Neumím si představit, že bych povolání faráře vykonával bez vikariátu. Jsem rád, že jsem vikariát mohl absolvovat v Miroslavi, kde je možnost vyzkoušet si vše od výuky věkově odlišných skupin dětí po večerní bohoslužby-nešpory. Pro mě to byla zejména příležitost osahat si praktickou stránku věci, ve které jsem kulhal takříkaje na obě nohy. Pamatuji si na svou premiérovou nešporní bohoslužbu. Snažil jsem se, abych měl vše pečlivě připraveno. Ale automaticky jsem počítal s tím, že jakmile dočtu pasáž z Písma, všichni si sednou. To se však nestalo. A já jsem v naprostém zmatku vystřelil formulku „To je všechno“, což samozřejmě mého mentora Ondřeje Titěru velmi pobavilo (mimochodem, vzpomínám si na bohoslužby jednoho faráře, který řekl po čtení Písma naprosto vojenským tónem: „Sednout!“). Do té doby jsem zkrátka víc četl odborné spisy než Agendu, nevěděl jsem, jak podávat kalich při vysluhování večeře Páně, ani jsem se příliš nezamýšlel nad uspořádáním bohoslužeb. Stejně podstatné pro mě je, že mi vikariát umožnil poznat nové lidi a navázat nová přátelství. Na mysli tu mám nejen Miroslav, ale i všechny, kdo se mnou absolvovali vikariát či jáhenskou praxi.

Baví vás farářská práce?
Práce faráře je hodně rozmanitá, takže je skoro nevyhnutelné, že něco jde člověku lépe, něco hůře, něco ho baví a něco ne. Mě na práci faráře velmi baví příprava kázání a biblických. Je to i pro mě samého příležitost jít hlouběji do textu Písma a vždy znovu mě udiví, co všechno v něm lze objevit. Někdy je samozřejmě příprava kázání (a mnohdy i celé bohoslužby) náročná. Mám pocit, že k dozrání myšlenek je často potřeba víc času, než je na faře reálně k dispozici. Na jedné straně je to svobodné povolání, v němž si člověk rozvržení času stanovuje sám, na straně druhé je farářský den do velké míry roztříštěn mezi mnoho aktivit. Na práci faráře je skvělá pestrost, kterou jiná povolání nemají. Nicméně jsem spíše typ člověka, který se potřebuje soustředit na jednu věc, takže mě tato mnohobarevnost někdy rozptyluje, a když se nakupí opravdu hodně věcí, tak i znervózňuje. To, co mě nebaví, je administrativa, která dnes prorůstá asi všemi sférami a profesemi. Do určité míry je jistě nutná. Někdy mám ovšem pocit, že se „upapírujeme“ k smrti – na úkor potřebnější činnosti. Asi to nejpodstatnější je, že práce faráře je vždy nějakým způsobem práce mezi lidmi a s lidmi. A pokud je prostředí vstřícné, skutečně sesterské a bratrské, je farářská práce prací radostnou. V tomto ohledu si nemohu vůbec stěžovat, naopak.

Ptala se Daniela Ženatá