Český bratr 5/2012.

Vystudovat, najít si práci, založit rodinu – pro většinu z nás běžné věci. Pro lidi s mentálním hendikepem často nedosažitelná meta. Co obnáší život s tímto životním vkladem, jsme se zeptali člověka z nejpovolanějších – mladého muže Petra Krále, který s  tímto postižením nejen žije, ale také se vyučil a pracuje.

Petře, mám tě zafixovaného jako člověka, který se stále usmívá. Mračíš se také někdy?

Asi ne (smích).

Srší z tebe radost? Kde ji bereš?

To ti neřeknu. Záleží, zda mám náladu, nebo nemám.

Mnoho lidí s mentálním hendikepem moc důvodů k optimismu nemá. Není pro ně snadné se v životě prosadit. Tobě se to povedlo…

Podstatné pro mne bylo, že jsem našel zaměstnání. To jsem chtěl. Nejdřív jsem navštěvoval denní centrum Človíček, pak jsem prošel pracovní rehabilitací v kavárně a čajovně Kačaba. Asi rok jsem pak byl nezaměstnaný.

Než jsi se dostal do kontaktu s Diakonií, tak jsi vyrůstal v rodině?

Ano, s rodinou. Normálně – máma, táta, bráchové. Bydlíme v rodinném domě na vesnici.

Povídáme si na půdě denního stacionáře Človíček západočeského střediska Diakonie ČCE, kterým jsi také prošel. Co ti to tu dalo?

Naučil jsem se pracovat. Dělali jsme tu se dřevem, hlínou. Dokonce jsme chtěli třeba složit písničku. A nakonec jsme ji složili.

Teď nepracuješ ani se dřevem, ani s hlínou, ani neskládáš písničky. Využíváš i teď něco z toho, co ses tu naučil?

Hlavně komunikaci s lidmi.

Nespokojil ses s tím. Vyučil ses, což je i mezi tvými kamarády z Človíčka ojedinělé. Čím?

Šel jsem na tříletý obor kuchař – číšník bez maturity. Měl jsem taky jít na zahradníka. Ale doma říkali: budeš dělat venku, to bys byl furt nastydlej. Proto dělám v potravinářství.

Proč zrovna tento obor?

Baví mě to. Rád vařím. Pomáhám s tím i doma.

Jaké to bylo ve škole?

Známky někdy lepší, většinou špatný (smích). To každej asi známe. Jinak v pohodě.

Co bylo nejtěžší?

Nejtěžší bylo naučit se pracovat se stroji a obsluhovat. Na vaření jsme jednou dělali vošouchy. Pálily mne oči, olej se připaloval. A jéje!

A co ti naopak šlo dobře?

Matematika moc ne, ale třeba čeština mě bavila.

Jací byli spolužáci?

Někdy jsem si našel na škole nějakého kámoše. Bylo to dobrý. Někdy jsem řekl: s tebou já nechci kamarádit, s tebou nechci nic mít. To byl můj systém.

Co tedy teď děláš? Kde pracuješ?

Vyrábím v jedné firmě bagety. Plním je, skládám je do přepravek, balím…

Jak tě kolegové berou?

Berou mě dobře: můžeš pracovat… Jsou tam samé ženy a jsou rády, že tam je nějaký chlap… Někdy se mnou laškujou (smích). Už jsem tam sedm let.

Jaký je tvůj nejhorší zážitek, spojený s postižením? Setkal ses třeba někdy s posměchem?

Někdy mi v dětství řekli: máš ošklivé oči. Rodiče pak na to: neposmívejte se, on za to nemůže. Jednou jsem se koukal z okna vlaku. Na mostě stáli nějací chlapi a posmívali se. Ale není proč někomu něco říkat. Každý jsme nějakej.

Dalo by se říci naopak, že díky postižení jsi v životě objevil něco cenného?

Chodím do souboru Duhové děti a máme tam dva lidi na vozíčku. Jeden mi řekl, že má mozkovou obrnu. Dá se s tím žít. Vím, že to je pro člověka hrozný. Taky se mi může něco stát. Takovej je život. S tím se musí počítat.

A to znamená, že si třeba v životě víc vážíš některých věcí?

Já ty lidi mám rád. Já se jim nesměju. Zda je někdo postižený, nebo není postižený…

Život není jen učení a práce. Co děláš, když nepracuješ? Co tě baví?

Práce na zahrádce. Rád sbírám šišky – mám doma sbírku šišek z různých druhů stromů. Mám jich sedmdesát. A můj velký koníček je pěstování bonsají. Jezdíme také na výstavy.

Co rodina? Máš třeba nějakou přítelkyni?

Dva roky jsem měl holku. Po dvou letech mi řekla: už mi lezeš na nervy. Nechal jsem to být, nemám teď žádnou.

A co do budoucna?

Dnes jsem se v práci dozvěděl o jedné, která je sama a stará se o dítě. A já jsem to nevěděl. Tak uvidíme časem…

—

Tři otázky pro Barboru Mikulovou, koordinátorku denních stacionářů Diakonie ČCE – střediska Západní Čechy:

Co to vlastně je mentální postižení a jak k němu člověk přijde?

Mentální postižení je vývojová porucha, která vznikne na základě poškození mozku a může být jak vrozená, tak získaná v průběhu života. Dochází tak ke zpomalení fyzického, mentálního, psychického, emočního i sociálního vývoje člověka.
Nicméně pokud se zeptáte lidí s mentálním postižením, jak by si přáli žít, nedozvíte se nic neobvyklého ani objevného. Jsou spokojení, pokud mohou žít ve svém přirozeném prostředí, rozhodovat o svých osobních záležitostech a za svá  rozhodnutí nést zodpovědnost. Mohou pracovat, prožívat plnohodnotné vztahy a trávit po svém volný čas. To potvrzuje i předchozí rozhovor s Petrem.

Jaká je základní filozofie vašich služeb? Oč vám jde?

Sociální služby by měly fungovat tak, aby lidé s jakýmkoliv omezením mohli žít život co nejpodobnější životu svých vrstevníků, kteří omezení nemají. Ve Stacionáři Človíček – programu pro mládež a dospělé se snažíme umožnit mladým lidem s mentálním postižením naučit se takové sociální dovednosti, které jim umožní zapojit se do života v běžné společnosti, pokud si to přejí.

Čím tě setkání s těmito lidmi nejvíc obohatilo?

Asi poznáním, že pokud si čekání na zázrak zkrátím každodenní radostí z maličkostí, život je rázem příjemnější. Doporučuju vyzkoušet…

Karel Šimr