Český bratr 5/2012

Milý deníčku,
asi se budeš divit, proč tě tahám do studených a mokrých Krkonoš. Ale slíbil jsem zaznamenat pár informací z Janských Lázních do Českého bratra, tak se mi tam snad nerozmočíš! O jakou akci jde? Synodní rada se každoročně setkává s představiteli seniorátních výborů a ústřední církevní kanceláře, aby se mohly v klidu a bez emocí prodiskutovat různé otázky, které hýbou církví. Setkání mají přispívat i k vzájemnému poznávání a také k inspiraci tím, jak zvládají svůj úřad druzí. A to letošní bylo naplánované na přelom března a dubna právě do Sola Fide. Tak jdeme na to! Věřím, že to zvládneme, stejně jako již řadu předchozích společných reportáží, kdy mi tě málem odnesla velká voda v Kalkatě, tarantule na Kubě nebo ten velký šváb v Buenos Aires. Pamatuješ?

V pátek v podvečer nás vítají Krkonoše zahalené nízkými mraky, zima a občasný déšť. To víš, že po krásných předcházejících jarních dnech to je pro mě nepříjemná změna. Přesto ještě stihnu před začátkem programu se svým seniorem malou procházku. Pěkně jsme venku provlhli, tak si musím po návratu sušit oblečení i svůj reportážní foťák. To už ale naše setkání začíná skvělou večeří a prvním společným programem v klubovně.
V úvodní pobožnosti se zamýšlí Joel Ruml nad textem z Listu Filipským o poslání a osobnosti apoštola na jedné straně a o váze vlastního evangelia na straně druhé.

A potom to začalo! Žádné slastné páteční podřimování u televize, ale Dan Ženatý si nás pěkně vtáhnul do debaty. Protože se v našem kruhu objevilo několik nových tváří, nechává nás v rámci představování odpovídat na otázky: Jak se máme? Co nás v životě těší? Co nás na naší církvi štve? Deníčku, představ si to, jaká jsme skvělá parta, všichni se máme dobře! Přesto jsme na naší církvi našli dost věcí, se kterými si nevíme tak úplně rady, anebo nás dokonce štvou. Myslím, že apoštol Pavel věděl, o čem do Filip píše: „Ale co na tom! Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu se radovat.“ Co štvalo zrovna mne? Že mi nebylo moc dobře a raději bych se viděl v posteli!

V sobotu ráno je mi mnohem líp. Vydržel jsem ve zdraví i ranní pobožnost ve studeném kostele. Tak tě mohu opět otevřít a pokračovat ve své reportáži z našeho vrcholového setkání. Nikoho z nás nemusí mrzet, že sedíme celý den v klubovně. Venku je totiž skutečně aprílové počasí – občas svítí slunce, ale jinak přes den co chvíli chumelí.

Dopoledne se věnujeme financování církve. Program uvedl Michal Kitta lehce provokativní úvahou o církvi a majetku, ve které se ptá, zda by církvi nebylo lépe bez lesů a budov. Nejsou pro nás naše staré budovy jen koulí na noze, která nás stále táhne k zemi a k naříkání, že nám chybí peníze na údržbu? Nebál by se stěhování do menších prostor ani vnitřní proměny církve od instituce směrem k hnutí. A platy farářů? Pokud bychom dokázali vybrat na darech jen to, co se od nás očekává v Řádu o hospodaření, nebyli bychom již dnes vůbec závislí na dotacích státu nebo restitucích. Co si o tom myslet, deníčku? Převládá ale názor, aby se dál jednalo pragmaticky a pokračovalo v tom, co se začalo a schválilo na podzimním mimořádném synodu. Ale musíme o tom přemýšlet, vždyť stále ještě není jasné, co nakonec projde parlamentem!

V dalším programu přednesl svou úvahu o samofinancování ve světle majetkového narovnání Pavel Stolař. Svoji fundovanou úvahu začíná analýzou současného stavu. Třeba o tom, že podle nezávislého posudku jsou roční výnosy státu z neprávem užívaného církevního majetku výrazně vyšší než náklady, které stát vrací ve formě současných platů duchovních. Ale také o tom, že „spravedlivý“ princip dělení případně vráceného majetku mezi jednotlivé církve neexistuje.

O navrhovaném zákonu ale již bylo řečeno a napsáno hodně, tak přeskočím k tomu, co následovalo. Pavel Stolař přidal prezentaci finanční situace několika sborů s histogramy rozdělení plátců saláru. To byla dobrá finanční analýza a ne úplně veselá. Co s tím můžeme dělat a jak zvládnout nutnost zvýšení obětavosti v průměru o 300 tisíc korun na sbor? Otázky spíš pro staršovstva než pro tebe, deníčku. V následující diskuzi se probíralo financování církve z různých pohledů. Navíc se do toho stále vtírají dvě otázky: co bude, když zákon padne, nebo když dojde k odluce bez přechodného období? Nechci tady nahrazovat zapisovatele, tak ti uvedu jen pár názorů: je dobré počítat s tím, že naše budoucnost bude spojena se samofinancováním; bude obtížné zůstávat v nynější podobě zvykové víry; máme naději, že vydržíme, že stále máme svému okolí co dát, a když je správná motivace, peníze na dobrou věc se najdou!

Do dalšího programu se již zapojili členové ÚCK. Na programu je rozhovor o podnětech ze seniorátních výborů (SV). Mluvíme například o počtech synodálů, o velikosti odvodu do personálního fondu, o pastýřské a administrativní roli SV vůči sborům, o evidenčních dotaznících. Neboj se, nebudu tě zatěžovat detaily z této diskuse. Ale o čem se ti určitě musím zmínit, to byl poslední, večerní bod programu, ve kterém se nám věnovala Martina Sklenářová. Velmi poutavým způsobem přednášela o komunikaci a modelu harmonického života. To bys nevěřil, jak zajímavě nám vysvětlovala rozdíly ve způsobech komunikace mezi „kruhovými“ ženami a „geometrickými“ muži. Jsme různě nastaveni, ale mnohým problémům lze předejít komunikací. Proto se k ní stále povzbuzujme! Přestože je již večer, nikdo u toho neusíná, jako se některým stávalo u náročného předchozího programu!

Setkání končíme nedělní bohoslužbou v kostele a po ní jdeme společně na vycházku k chaloupce, kde se před lety rekreoval můj dědeček J. L. Hromádka a kde jsem sám prožil moc hezkých chvil. V noci napadl čerstvý prašan a nyní vylezlo slunce, takže i Krkonoše nám nakonec předvedly svou hezčí tvář.

Tak deníčku, zvládli jsme to dobře a vracíme se domů bohatší o nové informace i nová přátelství.

Vladimír Zikmund je seniorátní kurátor Brněnského seniorátu