(ČB 12/2021) Obcování svatých? Vskutku otázka „na tělo“! Nehledě na to, jak byl tento výraz myšlen a co mohl znamenat v řecké nebo latinské verzi Kréda, byl pro mne významným vyznáním o církvi. Je mi trochu líto, že o něj přicházím. (I když uznávám, že jde o výraz zastaralý.) Obcovat znamenalo stýkat se. V kralickém překladu se tím někdy myslí doslova fyzický styk muže a ženy, soulož.
Svatí jsme podle apoštolských listů všichni, kdo jsme pokřtěni, kdo tvoříme církev obecnou. (I když jsme zároveň hříšníci.) Obcování je podstatné jméno slovesné. A tak jsem těmi slovy vyznával, že věřím v Ducha svatého, který nás (pokřtěné) vede k tomu, abychom se spolu stýkali, abychom se setkávali, navštěvovali, mluvili spolu, podávali si ruce, podávali si chleba a víno, pečovali jeden o druhého, abychom si byli skutečně (i fyzicky) blízko.
Pavel Pokorný, synodní senior ČCE
Výraz „svatý“ znamená „zvláštní, neobyčejný, vyhrazený“ a je nejčastějším slovem ve vyznání víry. Křesťanství redukovalo košaté náboženské představy o svatých místech, časech, dějích, předmětech a osobách. Prohlásilo, že svaté je hlavně to, co mezi námi vane od Boha: svatý Duch. A svatí jsme my, křesťané, kteří vytváříme místní společenství: obcování svatých. Schválně se v neděli rozhlédněte po shromáždění – uvidíte zvláštní lidi, kteří dělají cosi neobyčejného: Chválí Boha. Tím jsme společně svatí.
Jiří Tengler, evangelický farář
Ve sboru máme skupinu zhruba čtyřicátníků, kterou jsme nazvali právě Obcování. Název je provokativní schválně – přijďte se podívat, co při setkáních děláme! Skutečnost je taková, že jsme společenství, sdílející se ve víře i pochybnostech. Jedině z Boží milosti snad na nás sem tam nějaký ten odlesk jeho svatosti spočine.
Magdaléna Trgalová, evangelická farářka
Vím, jaké „srandičky“ se kolem tohoto termínu objevují. Je mi ale jeho ztráty líto. Obec znamená soužití, společnou práci i radost. Kdo žijete na dosti malé obci, tak to víte. Aby obec opravdu fungovala, musí se snažit všichni. Pochopitelně se to neděje vždycky, ale když se to stane, je to svátek. Sláva. A na tu obecní slávu se pak sjíždějí rádi i mnozí z okolí.
Obcování svatých je pro mě upřímná snaha skupiny lidí v církvi, kteří svou prací, láskou a radostí přilákají do společenství někoho dalšího. Začíná to zpěvem, znějícím z kostela na ulici, pokračuje to aktivitou k dobrému účelu, ke které se další přidají a (ne)končí to tím, že ve sborovém sále nestačí židle… a dobré kafe.
Ondřej Titěra, evangelický farář, člen synodní rady ČCE
Staromilskému obratu „obcování svatých“ jsem jako dítě asi moc nerozuměl, v pubertě pak u mě vzbuzovalo poněkud nepřípadné asociace. Dnes je mi zřejmé, že řecké koinónia či latinské communio značí obecenství, společenství. Tedy pravý opak osamělosti, izolace. Jak to dopadá s člověkem, který se do izolace může z nejrůznějších důvodů dostat, přitom víme: Samota prohlubuje jeho odcizení životu, okolnímu světu, druhým lidem. Podobně by to bylo, kdybychom chtěli život víry vytěsnit do pouze soukromé, privátní sféry. Ocitli bychom se opuštěni v jakémsi sobeckém spirituálním vakuu. A tak víra v dobrou interakci, sdílení a vzájemnost v Božím lidu není „nutné zlo“, nýbrž vodítko, jak naši individualitu, osobní hodnotu a odpovědnost směrovat k širší souvislosti – k souvislosti s životy druhých.
Dalibor Antalík, evangelický farář
připravila Jana Plíšková
