(ČB 12/2021) Jsme na počátku funkčního období nové synodní rady. Otvíráme dveře a vyhlížíme, co nás čeká. Překračujeme práh se směsí plánů, přání, obav a předtuch. Kam především napneme své síly, na čem nám bude záležet především? Synodní rada je kolektivní orgán; byl bych rád, kdybychom se na základním směřování shodli a nalezli pochopení a podporu u synodu i u sborů.
Máme k dispozici naše tradiční bohaté evangelické zdroje, jakými jsou zaujetí pro Písmo svaté, důraz na osobní a rodinnou zbožnost, prosté bohoslužby se srozumitelným slovem a vroucím společným zpěvem, kvalitní vzdělání, účelné i krásné nakládání s omezenými prostředky, jak o nich svědčí toleranční kostely. Můžeme z těchto zdrojů čerpat, ale také o ně musíme dále pečovat.
Očekávám, že se budeme věnovat misii. Nepůjde přitom o nějakou povrchní agitaci nebo záchranný program pro církev, která podléhá dojmu, že ztrácí své členstvo i pozici ve společnosti. Budeme se spíše ptát po smyslu naší existence, hledat podobu našeho poslání zde a nyní, jak je k tomu církev vždy znovu volána. Nikoli svou nouzí, ale Pánem církve. Myslím, že posláním neboli misí (misií) církve je sloužit ve světě dílu Božímu. Takovou službou církev roste, vnitřně sílí a stává se solí země. A tahle služba (diakonie) se může dít rozmanitým způsobem. Evangelium se zvěstuje slovem i skutkem. V dnešní době považuji za rozhodující empatický a pastorační rozměr našeho zvěstování. Zda se v osobním kontaktu s našimi společenstvími i s jednotlivci hledající setkají s otevřeností a důvěrou. Zda v církvi naleznou přijetí a empatické naslouchání, které chápe a přijímá lidskou nejistotu a tázání, spíše než by se snažilo dávat odpovědi na otázky, na které se nikdo neptá. A tak spolu s pozorností, věnovanou kázání, kvalitnímu vzdělávání farářů i výpomocných kazatelů, budeme dbát na podporu a prezentaci sociální práce profesionální Diakonie i sborových dobrovolníků, evangelických škol, kaplanů, sborových společenství. Službou je pro mne i společenská angažovanost církve.
Co pro to může synodní rada udělat? Předně být sama věrná prioritám, které čeká od sborů i jedinců své církve. Naslouchat. Být otevřena výzvám evangelia a hlasům bolavého světa. Pečovat o své lidi. Podněcovat a vést rozhovor spolupracovníků, rozhovor uvnitř církve mezi jejími sbory, rozhovor se sekulární společností, se soudobou kulturou, s ekumenickým společenstvím doma i v zahraničí. Dbát na rovné vztahy. Vyvarovat se frází. Vděčně připomínat, že díky Bohu smíme žít v naději a v radosti ze svobody. Nezapomínat, že to podstatné – víru, naději, lásku – dostáváme darem. Zachovat si otevřenost vůči Božím darům a s ní spojenou svobodu od lpění na vlastních představách.
Pavel Pokorný