(ČB 12/2021) Je dobré, že naše funkční období začíná vstupem do adventu, kdy čekáme vzácného hosta a zpíváme (z dlouho očekávaného nového zpěvníku): „My čekáme, kdy zavítáš, tvůj příchod vyhlížíme.“ Hlavní výzvu vidím v tom, abychom nebyli ustaraní a unavení péčí o církevní provoz. Především bychom si měli vyhradit čas a vedle správních záležitostí, které jsou naší povinností, se věnovat péči o společenství církve v celé šíři.

Pravda, většina úkolů synodní rady je správní a hospodářské povahy. Je dobré, že již více než tři desetiletí můžeme spravovat své záležitosti svobodně a samostatně. Jde jen o to, abychom „služebným věcem“ nevěnovali více pozornosti, než je třeba. V praktických záležitostech se můžeme a chceme učit od sesterských církví v zahraničí, ale také od neziskových organizací a dalších institucí občanské společnosti u nás doma.

Svobodné poměry a hospodářská samostatnost kladou rostoucí manažerské a administrativní nároky na faráře a na presbytery. Budeme se snažit uvolnit čas a kapacitu farářů pro to, k čemu jsou vzděláni a povoláni, ke kázání, vyučování a pastoraci. Zároveň chceme poskytnout kurátorům a presbyterům odborné zázemí. Synodní rada a ústřední církevní kancelář by měly být jako uzlový bod sítě spolupracovníků, odborníků v různých oblastech. Byl bych rád, kdyby se podařilo vytvořit systém podpory staršovstvům a seniorátním výborům. V době pandemie zjišťujeme, že řada administrativních záležitostí se dá vyřídit elektronicky. Přesunuli jsme se do virtuálního prostoru a tuto zkušenost můžeme zúročit v podpůrných, administrativních a organizačních aktivitách.

Těším se z toho, jak různorodí v synodní radě jsme. Máme různá obdarování a zkušenosti, můžeme si vzájemně radit a podporovat se. Byl bych rád, kdybychom se tohle naučili v celé církvi. Sounáležitost či solidarita, chcete-li, je velké téma pro naše sbory i pro synodní radu. Zní mi v hlavě další píseň: „V lásce, víře i naději jednotou se svatou skvějí, co kdy jedny potká zlého, želí všichni jako svého.“ Nejde jen o sdílené starosti. Vědět o tom, že se někde daří, může být silně povzbudivé. Pohled za hranice vlastního sboru či seniorátu, i mimo naši církev, může být inspirace pro ty, kteří si aktuálně nevědí rady.

Církev, to nejsou „jen“ naše sbory, ale široké společenství, kam patří střediska Diakonie, evangelické školy, všechna místa, kde slouží kaplani či dobrovolníci, věznice, nemocnice, azyly a stacionáře, všechna místa naděje, opírající se o víru a lásku. V nejširším slova smyslu jsou to ti, kdo hledají své místo a poslání v tomto světě, nezůstávají lhostejni k těm, kdo trpí nesvobodou, válkami a nepokoji, a hledají cesty, jak pomáhat. Leží mi na srdci podpora všem pečujícím, ať ve školách, zdravotnictví, sociálních službách, či v péči o věci veřejné, v politice. Mám naději, že se podaří najít cestu, jak podpořit stávající i vznikající školy Evangelické akademie.

Hlavně mějme radostné srdce a oči a uši otevřené pro potřebné mezi námi, aby společenství našich sborů byla otevřena všech příchozím. Nemáme vlastně v každém příchozím vidět vzácného hosta? Vzácný hosti, přijď již!

Jiří Schneider