(ČB 9/2021) Miloš Svoboda poznal, co obnáší pečovat sám o syna s těžkým handicapem. Davida si s manželkou vzali do pěstounské péče, když mu bylo dva a půl roku a vyrůstal do té doby v dětském domově. Projevoval se jako chytré a veselé dítě. U Svobodových se hned cítil jak doma, hrdý na to, že má „tatínka a maminku“.

Nedlouho po jeho třetích narozeninách ale přišel tragický zlom. David nešťastnou náhodou spadl do bazénu. Topil se až deset minut. Život se podařilo lékařům Davidovi zachránit, nedostatek kyslíku ale chlapcův mozek hluboce poškodil. Probudil se do takzvaného vigilního kómatu, kdy člověk sice bdí, nevládně však ani tělem ani myslí. Doslova ve všem je odkázán na pomoc druhých. Svobodovi pečovali všemi silami. Příchod těžce postiženého dítěte do rodiny však málo partnerství vydrží. Stalo se to i Svobodovým. S chlapcem zůstal jen Miloš, ačkoliv tohle většinou bývá úděl žen.

Od rána do večera taxikář

Z počátku nebylo jisté, zda je poškození Davidova mozku nevratné. Miloš Svoboda proto nastudoval a vyzkoušel mnoho rehabilitačních i léčebných postupů, včetně těch zahraničních. Po několika letech vytrvalého úsilí se smířil s tím, že chlap

cův stav se může zlepšit jen v drobnostech. Nabral ale obrovské množství zkušeností včetně té základní, kterou má každý rodič těžce postiženého dítěte: stává se z něj pečující taxikář na celodenní úvazek. Neustále své dítě někam převáží, ráno do školy, pak na rehabilitaci, do poradny, k lékařům. Specializované vyšetření v Praze znamená pro Ostraváky dohromady osm hodin na cestě plus dvě hodiny v čekárně. Rodič přitom musí dítě krmit, převlékat,

přenášet a myslet na desítky různorodých detailů, které se při péči o postiženého nesmí podcenit.

 

 

Neustálé přejíždění od jedné služby k druhé je přitom obrovsky zatěžující. Na další čle

ny rodiny, na vlastní práci, na sebe má pečující člověk čas jen pozdě večer nebo k ránu… Řešení přitom v teorii není zas tak složité: sdružit všechny potřebné služby na jednom místě a tím rodině ušetřit čas i starosti.

 

Miloš Svoboda se to rozhodl uskutečňovat v praxi. Stál u zrodu několika rehabilitačních center. Opíral se přitom o manažerské zkušenosti, které dříve nabral při vedení úspěšného rodinného podniku.

Nejblíže ideálu mít vše potřebné „pod jednou střechou“ se teď blíží nově vzniklé Centrum Arcada v Ostravě-Hrabůvce. Vedle poradenství a špičkových rehabilitačních služeb pro neurologická onemocnění je totiž jeho součástí i speciální škola. Zřizuje ji Škola Diakonie Ostrava.

  

Hodně fyzického cvičení

Úkolem speciálních škol je vzdělávat. Pokud ale jejich žáci mají těžká, často fyzická i mentální postižení zároveň, musí být součástí výuky i intenzivní rehabilitační cvičení a terapie. Aby se stav dětí lepšil, aby se naučily se komunikovat s okolím, někdy třeba i trochu číst a psát, potřebují i hodně fyzického cvičení, které je jim upraveno na míru.

O to se na všech pobočkách ostravské speciální školy snaží maximálně. Jak ale říká ředitelka Irena Johanka Savková, potřeby dětí není personál schopen z vlastních sil pokrýt, i když se škola snaží jít nad rámec svých povinností. Má například smlouvu s externím fyzioterapeutem, který dvakrát či třikrát do týdne některou z tříd navštíví. Pro sedmdesát žáků je to ale pochopitelně málo. Vážou se k tomu též typicky české komplikace, spojené s administrativou a financováním. Podle našich zákonů fyzioterapie spadá pod zdravotnictví, má se tedy poskytovat ve zdravotnických zařízeních, ne ve školách. Speciální škola tudíž svého fyzioterapeuta nemůže zaplatit z prostředků, které dostává od ministerstva školství. Peníze musí shánět jinde. „Znamená to neustále psát nějaké zvláštní projekty, které taky nemusí vyjít,“ dodává k tomu ředitelka Savková.

Ihned proto kývla na nabídku Miloše Svobody, když se ukázalo, že v Centru Arcada bude dost místa i pro školní třídy. Ostatně vzniklo v budovách bývalé sídlištní základky. V jednom areálu tak probíhá výuka, intenzivní rehabilitace, poradenství. Na konzultace sem přijíždějí i specialisté ze vzdálených nemocnic. Zaměstnanci Arcady rodičům poradí, které nadace jim pomůžou náročnou péči platit.

Prostor pro budoucí rozvoj

V Hrabůvce našla ostravská škola Diakonie velmi pěkné prostory. Zatím je ale vše na začátku. V třídách už probíhá výuka, mají však holé stěny a chybí jim útulnost. Přece jen se nalézají v bývalé sídlištní základní škole, s jejímž rozvojem už se nepočítalo. Hodně investic i práce si také vyžádá plánované dobudování muzikoterapeutické a rehabilitační místnosti. Třídám též chybí dostatek speciálních židlí a lavic, vhodně upravených pro žáky s těžkým postižením. Ivana Sobková, která pobočku v Hrabůvce vede, se ale budoucnosti nebojí. Před deseti lety zakládala pobočku ostravské školy v Porubě a deset let stála v jejím čele. Těší se, že teď může svoje zkušenosti uplatnit na novém místě. „Máme tu hodně místa a rozlehlou zahradu. To je velké plus pro budoucí rozvoj školy,“ říká.

Ostravská škola Diakonie, plným názvem Mateřská škola, základní škola speciální a praktická škola Diakonie ČCE Ostrava, se otvírala v roce 1994. Od roku 2005 se začala rozrůstat o odloučená pracoviště. V současnosti tak působí ve Vítkovicích, Hlučíně, Porubě a nejnověji v Hrabůvce. Dohromady školu navštěvuje přibližně 70 žáků s těžkým postižením či autismem.

Adam Šůra