Český bratr číslo 1/2012.
Před vánocemi se do sborů dostala brožura o evangelických brigádách v období komunistické totality plná veselých i hlubokomyslných vzpomínek, ale i statistik. Na čtenáře tak dýchl pozapomenutý svět, fenomén, který není dnešním mladým lidem zcela pochopitelný. Je to ale otázka. Řekl bych, že k podobným aktivitám má dnes odpor spíše střední generace, která v mládí zažila poslední záchvěvy nucených brigád při sběru chmele či brambor.
Herlíkovice
Mládež má k věci jiný přístup, postmoderní a možná poněkud lhostejný. Ale i ona se dokáže pro věc nadchnout. Mohl jsem se o tom přesvědčit při mezinárodním English campu loni v létě v Herlíkovicích pod vedením Milana Balahury. Účastníci dostali slevu na pobyt a dle dohody si podle hesla „nechci slevu zadarmo“ museli každý den dvě hodiny odpracovat. Ale i za tak krátkou dobu udělali mnoho práce. Koncem týdne byla natřena většina židlí v hlavní budově, vyklizena Kuncárna, dřevo roubenky se zalesklo fermeží a impregnací a v jejím okolí se pod vrstvou hlíny a kopřiv objevila pozapomenutá kamenná dlažba terasy. Byl čas i na zajímavé debaty. Dozvěděl jsem se například, jak se řekne ukrajinsky kosa nebo že v Německu církev jen tak lehce nemůže žádnou svoji budovu prodat. Zřejmě, aby se zachovalo historické dědictví či zabránilo spekulacím.
Milanovi svěřenci většinu času trávili při různých hrách, pro mě „staříka“ poněkud ztřeštěných, takže jsme se nad tím za sklenicí piva s kolegou zedníkem poněkud usmívali pod vousy. Nicméně jejich nadšení mě nadchlo a byl jsem rád, že se na Kuncárně, zřejmě poprvé po dvaceti letech od uzavření objektu, udělalo hodně práce. (viz www.evangnet.cz – heslo Herlíkovice).
Vzpomněl jsem si i na své brigády. V devadesátém a následujícím roce jsem ještě stihl při česko-anglických brigádách načichnout něčím, co popisují staří brigádníci ve svých vzpomínkách. Bydleli jsme na Kuncárně a stavěli Vilku a Vokurku. Herlíkovice mě následně nasměrovaly k cestám na Západ. Milanova parta zas možná vyrazí na Východ. Většina zahraničních účastníků byla z postkomunistických zemí.
Zachráníme Kuncárnu?
I letos bych rád do Krkonoš přijel, třeba i na celý měsíc, a pomohl s organizací brigád. Uvítám každého zájemce o pomoc. Horský domov se potácí v ekonomických problémech a brigádnická práce je jednou z možností, jak ušetřit. Rozpočet na opravu Kuncárny pro solidní bydlení je přibližně dva miliony korun a lze jej svépomocnými pracemi snížit. Je škoda, že na objektu v posledních letech neprobíhaly celkem jednoduché údržbářské práce, mohlo se tak ušetřit dost peněz. Dřevostavby nejsou provizorní obydlí, staleté kostely, tisíce roubených objektů v severozápadních Čechách nebo do červena laděné domy ve Skandinávii (tak jako Kuncárna) to dosvědčují. Mají ale svá specifika, zejména trpí při vysoké vlhkosti.
Brigáda není jen práce
Brigády mohou mít i misijní rozměr, při naší práci v létě nám fandily desítky kolemjdoucích turistů a do podobných aktivit se za kopcem v Bolkově pod Černou horou na úpravě evangelického hřbitova zapojili převážně neevangelíci. Loni na podzim dostavěli zvoničku a chystají se něco dělat i s ruinou tolerančního kostela, která zde zůstala po německých evangelících. V Bolkově založili občanské sdružení (OS), které má již stovku členů a je inspirací i pro Herlíkovice. OS nazvané například „Přátelé Herlíkovic“ by mohlo, jako partner církve, přispět k obnově objektu i rozvoji celého Horského domova, protože z napjatého rozpočtu ústředí církve toho moc očekávat nelze. Na podporu založení OS lze citovat i slova z posledního televizního rozhovoru s Václavem Havlem, který viděl probouzení občanské společnosti v zakládání mnoha rozmanitých spolků.
Jak jsem již psal (ČB 4/2011), budova Kuncárny je jedinou památkou lidové architektury ve středisku a patří do horské krajiny národního parku. Proto také na ni může církev čerpat dotace z evropských fondů, a to až do výše 90 % investice. Přes otevřený účet OS by se tak daly shánět prostředky na spoluúčast grantu nebo na uhrazení stavebního materiálu.
Církev jako nepodnikatelský subjekt může čerpat dotace na obnovu památek, nikoliv na rozvoj cestovního ruchu. Taková jsou současná pravidla, ale je otázka, zda budou mít po přechodu církve na samofinancování ještě oprávnění. Již by se nemělo stát, aby církev vlastnila v turisticky atraktivním regionu objekt a dvacet let jej nechala ležet ladem. Takovou zakopanou hřivnu (a to ne jen v ekonomickém slova smyslu) si nebudeme moci dovolit.
Jan Kirschner